Šedomodrá básnička

A lze vůbec milovat? Domnívám se, že ano - i při všem tom sobectví, co v člověku je. Samozřejmě, i láska je jeho projevem, ale může se přeci vymknout a stát se nezištnou. Málokdy se však objeví příležitost k oběti a možná je to dobře, mnoho nezištných lásek by se rozpadlo v prach, jako se to stává každý den pro docela malé kamínky na cestě.
Seděla jsem před zrcadlem. Na každé straně mělo lampu, do které jsem se mohla podívat bez oslnění, a na stolku ležela malá krabička s náušnicemi a parfém, který jediný jsem používala. Byl hřejivý a měkký a svým způsobem podivný; stavěl mezi mnou a světem zeď, svou neobvyklostí se distancoval od křečovitého veselí dnů a týdnů. Používala jsem ho málokdy, voněl v něm santal a jasmín a další věci a občas byl lidem nepříjemný. Krabičku jsem schovala do skříňky a parfém si dala do kapsy - třeba se bude hodit…
Lze vůbec milovat - hodinu, roky?
Seděla jsem před zrcadlem a před rozhodnutím. Stačilo nedělat nic, chvíle rozhodnutí by pominula a za pár chvil by u dveří zazvonil jeden kluk s vážnýma očima a já bych vstala a rozeběhla se otevřít. A taky jsem mohla natáhnout ruku, uchopit Možnost a vstoupit za zrcadlo. Kluk by přišel a odešel, pak by mě někdo dal hledat, a za nějaký čas bych byla jen vzdálenou vzpomínkou.
Proč se to nestalo dřív? Za zrcadlo! Možnost, která se nedala odmítnout a ani jsem ji odmítnou nechtěla. Nikdy bych na něco takového nedokázala říct ne, nikdy bych o tom ani nedokázala vážně uvažovat. Jsou možnosti, které nelze odmítnout, i když už jejich pravá chvíle minula a v člověku se všechno svírá touhou po tom, aby nikdy nenastaly.
Snad mě čeká černá královna a červená královna a cesty, co se na nich musí rychle utíkat, aby člověk mohl zůstat na stejném místě. A možná ne… zrcadlo lákalo a čekalo. Obraz v něm, který měl být přesnou kopií mého pokoje, se chvíli co chvíli měnil - můj pokoj sice nikdy docela nezmizel, ale matně se v něm objevovaly výjevy, které mi nepřipomínaly nic známého a které snad přicházely z různých časů.
Otevřela jsem ještě jednou stolek a vyndala šátek. Byl z hedvábí, modrý s jemnými linkami malovaného vzoru. Měla jsem ho velice ráda, ale zřídka kdy jsem ho nosila. Patřil k mému parfému.
Hlasitě jsem se rozesmála - taková hloupost, vstoupit za zrcadlo! A hned ztichla, polekaná roztrženým tichem. Sklenička s vůní v mé kapse zastudila, když jsem se pohnula. V zrcadle jsem na pár chvil spatřila bledou dívku, seděla v křesle ovinutá barevným plédem, jako by byla nemocná. Rychle vzhlédla, jako by vycítila mou podivnou přítomnost. Její tmavé oči mi hluboce utkvěly; obraz pomalu matněl. To zrcadlo bylo veliký kamínek na cestě mé lásky.
Neměla jsem čas se převléct, a přitom jsem měla ve veliké skříni za mými zády mnoho věcí, které se na cestu hodily lépe než mé modré šaty se širokou sukní a zvonovými rukávy. Sama jsem si je ušila, když za okny sněžilo a lampy svítily do tmy jako zbloudilé světlušky. Líbily se mi, a tak jsem nechtěla, aby si mě v nich někdo prohlížel.
Věděla jsem, že už nemám mnoho času. Natáhla jsem ruku a zlehka se dotkla Možnosti před sebou. Studila a bylo v ní šedomodře smutno.
Zachtělo se mi být pouhou vzpomínkou.

_{Karlovy Vary, 1996}