O jednom malíři(pokojů)

Usadí se pod stolem. Zatoulané paprsky světel lustrů chytá do sklenice červeného vína a stále znovu obdivuje hru barev a čirého skla.
Cítí se bídně a ty pocity jsou příliš blízké a známé, než aby ho vůbec napadlo cokoli dělat, o něco se pokoušet. Ví, že alkohol nepomůže a přesto s jistou zarputilostí pije dál, a rychle. Tvář napraskne úsměvem nad myšlenkou, jak dobře svůj smutek zná. Každý jeho odstín, záludnost. Bolest sílí, až musí zavřít oči, aby nevykřikl.
Ale no tak…
Uvolňuje prsty křečovitě svírající sklenici a trochu jimi zahýbe. Moc neposlouchají. Má jemné ruce, snad až příliš, místy s drobnými skvrnkami těžko smytelných barev.
S náhlým zaujetím pozoruje nohy proplouvající kolem tohoto nejistého útočiště. Na míru střižené kalhoty večerního obleku o čemsi debatují s rozdrbanými texaskami, sukně drahé večerní róby se prochází s bosýma nohama buddhistického askety, který se celý večer drží strategicky poblíž stolu s chlebíčky.
Leží pod stolem a strašně si přeje něco změnit. Neví co, ale snad právě tím se touha stává výraznější, nestravitelnou, chorobnou.
Nenávidí to tady.
Nedovede si představit, že by byl někde jinde.
Nedokáže si představit, že by tu byli jiní lidé. Nenávidí to všechno, ale čehokoli jiného se bojí daleko víc.
Znovu se zahledí do paprsků ve sklenici, ale bez vína je světlo matné a nezajímavé.
Zaťuká na nohu bosého buddhistického askety. Ruka, podle množství náramků bezpečně patřící stejnému majiteli, mu s úžasnou chápavostí podává novou sklenici vína. S uspokojením zjišťuje, že chytá odlesky daleko lépe, než ta původní a trochu upíjí, aby ověřil, zda se pro světlo něco podstatného změní.
Po chvíli si s nepatrným údivem uvědomí, že pod stolem není sám. Jeho společnice se sem před davem zvenčí zřejmě ukryla ze stejného důvodu jako on; tiskne se se spokojeným výrazem k topení a ostražitě na něj pohlíží nádhernýma modrýma očima. Je velice mladá a také drobná, na rozdíl od něj nemá potíže s nevysokou deskou stolu. Krátce zívne a zřejmě se přestává bát. Ale jeho fascinují jenom ty oči, modré tak, jako mívají malé děti. Protáhne se. Krásná kočka, napadne ho.
Natáhne k ní ruku se sklenkou, ale ona nereaguje.
Nepřekvapí ho to.
Pokrčí rameny a dokonce se dokáže přátelsky pousmát. Nalije do sebe zbytek vína a zapátrá v prostoru před stolem. Bosé nohy levitují pár centimetrů nad zemí a zřejmě již nemají pomyšlení na pomoc bližnímu. Nemá tolik pít, pomyslí si malíř a otočí se opět ke své krásce.
Znovu se zahledí do modrých očí. Vnímá je jako nejhlubší propast (jak jinak), která dokáže pozřít všechen jeho smutek. Ona naježí srst na zádech a ukáže drápky bílé jako slonovina. lehounce, na hranici slyšitelnosti, mňoukne a oči, podtržené černotou srsti, najednou vyplňují veškerý prostor.
Ucítí smích - tam uvnitř. Smutek se neochotně rozpouští a jeho zbytky, podobné cárům špinavého loňského sněhu, se propadají do hladové modři.
Závrať z pádu, let do hlubin… potřese hlavou. Kouzlo pomíjí. Znovu před ním sedí jenom černé kotě s modrýma očima. A on leží uprostřed louky, která kvete tak nádherně, jako by pro sebe našla všechny barvy světa (nebo minimálně středoevropské oblasti). Slunce hřeje a o pár kroků dál zpívá pramen obložený azurovými kameny hlasem křišťálovým. Kotě se mu směje těma svýma očima modřejšíma než obloha.
Posadí se, natáhne ruku a pohladí tmavý kožíšek. Pod rukou mu zapraskají jiskřičky a kotě slastně přimhouří oči.
Všechno je, jak má být.

_{Karlovy Vary, 1995}