Jsem pod...

Prásk bum..aach..je to tady.
Jsem pod koly.

Chvíli je klid..pak slyším dveře, údiv a hned potom něco jako smích..?

Přiběhne řidič a kouká na mě...cítím jak pomalu zhasínám.
Zatím jsem však naživu..jen krvácím..a je mi zima.

Ležím na špatném asfaltu, do hlavy mě tlačí ty pitomé kamínky.
Řidic je zpět u mě a v rukou má koště...jen tuším co se mnou bude.

Můj život má podle všeho skončit za svodidly velmi nedbale udržované silnice.

Něco se ale prosím děje a já jsem najednou na nohou.
Rozbíhám se ke dveřím a chci nastoupit,
ale pak znovu zaslechnu ty hlasy, smích a údiv..velmi zvláštní.

Když to nejde předními, tak to půjde zadními.
Soukám se k zadní části, ale je mi jasné, že to zase nestihnu,
tak jen nakouknu přes okna.

Nechám je ať si mě v klidu všichni pořádně prohlédnou.

Za chvíli je vše jakoby pryč a já znova vyrážím po svých,
ze stejného místa, přes stejnou asfaltovku, zase přes ty pitomé kamínky.

Už to ale jaksi nejsem já.
Možná bude stačit přinutit se k tomu chtít a pak hlavně dokázat si namluvit,
že se mi vlastně vůbec nic nestalo.

Taky toužíš po fiktivní, smyšlené, ale přesto zaručeně vlastní identitě..?

Nakonec mě opravdu okolnosti přinutí začít věřit tomu, že se všechno točí v kruhu.