Lidé dvou tváří

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Michel de Montaigne:
„Spíš bych si ve veřejných záležitostech nechal zakroutit krkem, než abych kroutil svou víru podle okolností. Co se totiž novodobé ctnosti předstírání a pokrytectví týče, která je v tuto chvíli v tak silné vážnosti, tu nenávidím na nejvyšší míru; a mezi všemi neřestmi nenalézám druhou, aby tolik svědčila o zbabělosti a nízkosti srdce. Je projevem povahy zastrašené a otrocké, přetvářet se a skrývat za maskou a bát se ukázat, jaký vskutku jsem. Touto cestou se lidé cvičí v úskočnosti: navyknou si pronášet falešná slova a nedělají si pak svědomí z toho, nedostojí-li jim. Srdce šlechetné zapírat své smýšlení naprosto nesmí; chce dát nahlédnout až do hlubin vlastního nitra. Buď je v něm všechno dobré, anebo je v něm vše alespoň lidské…“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
K neupřímným lidem chovám přinejmenším nedůvěru. Mnohdy mě jejich bezprostřední přítomnost zneklidňuje až rozčiluje. Proč se ale lidé přetvařují, jsou úskoční až intrikánští, na to existuje spousta odpovědí, to je velmi subjektivní záležitost. Ovšem ztotožňuji se s názorem, že takovéto chování je důsledkem zastrašené nebo otrocké povahy.

Dokonce i bezmezně arogantní a pokrytečtí lidé se slupkou neprůstřelné sebejistoty se něčeho bojí, a proto se snaží být ještě více nedotknutelní. Ale z čeho mají strach? Třeba z toho, že by někdo zjistil, že to jsou taky jenom lidé, co dělají chyby. Že nejsou zas tak dokonalí, jak by si sami přáli být. Od takových osob už předem nečekáte úplně fér zacházení, a tak vás leccos nepřekvapí.

Avšak ještě zákeřnější problém nastává s těmi, kteří před vámi mají svou druhou tvář ne vševědoucího nadčlověka, ale vaší spřízněné duše. Takový člověk patří někam do kanálu a ne do společnosti. Pochlebuje vám svou náklonností, nebo se z vás snaží vytahat nějaká moudra - důvod opět není podstatný. Ovšem fakt, že vás klame a vkrade se vám do soukromí, považuji za opravdu zvrhlé chování.

Domnívám se, že přetvařovat se před okolím bez nejmenších problémů dokáží ale i jinak vcelku milí a vstřícní lidé. Že se vám to nezdá? Jak by taky ne, když jste spolu už něco zažili a upřímným kamarádstvím svého společníka jste si naprosto jisti. Ono ale nikdy není jisté, že semínko falešnosti se časem v někom neuchytí. Pokud se dovolí, aby se semínku naskytly dobré podmínky, je skoro jisté, že brzy začne klíčit. A to taky klidně může vést k začátku konce jakéhokoli vztahu.

Jak ale tzv. dobré podmínky vypadají v praxi? Zkusme si odpovědět na následující otázku. Co může vést k náhlé neupřímnosti jednoho člověka před druhým? Jsou to vlastně všechny ošklivé lidské vlastnosti. Zkusme si situaci demonstrovat za účasti závisti. Seznámíte se s nějakým člověkem, rozumíte si, rádi si spolu povídáte a vůbec trávíte spolu rádi volný čas. Naprosto přirozeně se tak jeden o druhém dovídáte stále více nových informací - a to je právě kámen úrazu. Jakmile se nový kamarád začne trochu orientovat ve vašem životě, začne vám závidět.
Než budu pokračovat, musím ještě dodat, že zcela mimo stavím lidem prospěšné občasné závidění, protože i to nás žene vpřed, ovšem nevede nás to k nějakým negativním sklonům. Dotyčný vám tedy začne závidět. Myslím si, že je to tím, že sám nemá vlastní názor, neví, co chce, a tak touží po tom, co vidí u jiných. Obloukem se tedy vracím zpět ke společnému znaku těchto lidí, a to k zastrašené či otrocké povaze. Nějaký čas potrvá, něž si všimnete, že asi není vše úplně v pořádku. Ale že to může trvat pořádně dlouho. Nikdo totiž neřekl, že z dobrého kamaráda se náhle vyklube nevyzpytatelný zlosyn. Spíše se bude tak střídavě přiklánět k jedné nebo druhé straně. Avšak je jedno, jak často k vám dotyčný bude závist pociťovat, i tak už se před vámi přetvařuje - a vy o tom bohužel nemáte ani tuchy. Až si ale všimnete, budete se muset s danou situací nějak vypořádat.
Asi úplně nejhorší varianta je ignorace vašeho podezření. Zdůrazňuji slovo podezření, těžko přeci někomu dokázat, že vám závidí. Asi nejschůdnější varianta je se na nějaký čas se svým závistivým kamarádem nestýkat, anebo mu alespoň neříkat nic o svém soukromí. Kamarád pak třeba zmoudří a pochopí hloupost svého počínání.

Toť tedy má teorie o milých, přesto neupřímných lidech.
Proč se ale vůbec něčím tak všudypřítomným jako je přetvářka zaobírám? Je to proto, že ji opravdu nesnesu. Vím, že není přetvářka jako přetvářka. Kdyby byla jakákoliv její forma trestná, celé lidstvo by nejspíš bylo odsouzeno. Ale když je někdo opravdu falešný, nevidím důvod, proč by měl být okolím tolerován.

Poslední slova ukázky jsou: „Srdce šlechetné zapírat své smýšlení naprosto nesmí; chce dát nahlédnout až do hlubin vlastního nitra. Buď je v něm všechno dobré, anebo je v něm vše alespoň lidské…“ Líbí se mi, jak je myšlenka formulována, ale hlavně se mi líbí její obsah. Říká přesně to, co by lidé měli nejen chápat, ale i se tím řídit. Mně říká, že člověk se nikdy nestane lepším, pokud bude lhát a neukáže okolí své pravé já. A že i se svými chybami je pro svět důležitý, protože už jen chovat se lidsky je ctností.

Na závěr bych chtěla ještě upozornit, že tento úryvek i s celým dílem Eseje byl psán někdy kolem roku 1580. Názory staré přes 400 let a jak jsou aktuální. Stále se o nich dá živě diskutovat a nikdo nepotřebuje vědět, kdy byly tyto myšlenky vyřčeny. Snažím se představit si, jak vypadala Francie v 16. století. Po temných ulicích, ozářených jen slabými lucernami, jezdily kočáry a byl slyšet dusot kopyt a drnčení kol kočárů…

Uvědomme si, jak jsme my, lidé, pořád stejní. Pořád bojujeme proti svým neřestem, mluvíme o nich a rozebíráme je. Až tu naše generace dávno nebude, tak dá-li Bůh a ty příští budou ještě žít, jsem si jista, že tato témata budou stále ještě náměty k dalšímu rozebírání.