Hledání tao...

Taoismus je staročínský, filosofický a náboženský směr, který věří v jakýsi věčný nejvyšší princip tao, který ovládá vše na zemi a vdechuje všemu život. Snažit se ale pochopit tao, které se nedá nijak popsat, protože když se o to pokusíme, ono, tedy onen absolutní princip všeho, zmizí, nejspíš právě proto, že možným popsáním bychom zasadili základy pro jeho omezení, které „náš princip“ ovšem nezná, to mě přivádí trochu do rozpaků. Už sám zakladatel taoismu Lao-c‘ říká: „Tao je věčné a zůstává beze jména. Jeho jméno neznám. Označuji je jako "tao",“ což také vysvětluje další úryvek z jeho textů: „Ten, kdo ví, nemluví; kdo mluví, neví.“ Proto se domnívám, že by bylo celkem zbytečné k něčemu si tao přiřazovat nebo mu dávat nějaké rozměry. Lidský rozum jen tak nepřesvědčíme o existencí čehokoli nekonečného, nepopsatelného či snad nezařaditelného. Tedy alespoň v mém případě to tak platí. Co třeba Vy a vesmír? Vy a stále se rozpínající prostor? Pro mě něco naprosto nepřijatelné a nepochopitelné. A tak nebudu dále dumat ani nad tao, jež v doslovném překladu znamená cesta. Avšak jaká cesta? Osudová? Jedinečná? Jak pro koho. Ale o tom bude ještě řeč.

Dnes je všude slyšet o tolika směrech, skrze něž by mělo být možno dojít vnitřního uklidnění, stavu, kdy jsme v naprostém souladu se vším, jak v nás, tak kolem nás. Velmi lehko se v nich dá ztratit. A i když je každé učení jiné, každé vyvyšuje jiné hodnoty, každé zná jiné vesmírné/ božské/ nebeské/ zemské síly, přesto mám pocit, že všechny vedou ke stejnému cíli a to právě k tomu pochopení a smíření se se světem, nebo k něčemu velmi podobnému.

I taoismus nám předkládá svůj způsob, jak nalézt toto osvícení. Stručně bych se ho pokusila shrnout asi tak, že kdo chce být v souladu s tao, musí se řídit jeho základním prvkem, tedy wu-wej. Wu-wej značí nekonat, ale nechat jít. Ale pozor, to rozhodně neznamená naprostou nečinnost či lhostejnost. Taoista totiž klidně může jednat, ovšem jen je-li to v souladu s tao. A naopak, kdyby snad taoista v tomto případě nejednal, pak by šel proti tao. Přijde mi to ale trochu zavádějící, protože, co říká taoismus? Že tao se do věcí nevměšuje, ponechává je jejich vlastnímu vývoji. Co by se tedy muselo stát, aby taoista mohl konat? Nevím. Ale vím, že nechci čekat, co nám osud hodí do klína. Že se vše samo vyřeší. Přijde mi to bláhové. Možná tak při představě nějakého mudrce ve své poustevně na vrcholku hory mi nebudou výrazy jako nečinnost, ztišení a vyhýbání se společnosti znít neobvykle.
Vybrala jsem si jeden citát z textu Lao-c’, níže se pak pokusím popsat, jak ho vnímám já:

Ten kdo ví, nemluví;
kdo mluví, neví;
tak zahraďte průchody
a zataraste dveře
otupte hroty,
rozvažte pouta
a ztlumte světlo –
buďte jen prach!
Toto je tajemná rovnost!

Ten kdo ví, nemluví;
kdo mluví, neví;

- Význam těchto slov je nám už znám, pravděpodobně se jedná o odkaz k neurčitosti tao.

tak zahraďte průchody
a zataraste dveře

- Zde jde o to, jak vnímáme slovo průchod a dveře. V abstraktním pojetí, by mohlo jít o utišení svých emocí a zabránění vnějším vlivům, aby nás jakkoliv ovlivnily. V konkrétním pojetí, což je spíše vtipné, než pravděpodobné, můžeme chápat zahrazení průchodů a zatarasení dveří jako prostředek, jak se vyhnout společnosti.

otupte hroty,
rozvažte pouta

- Tento verš na mě působí buďto jako rada, abychom se do ničeho nevměšovali a nechali věcem volný průběh (otupit hroty, jimiž nebudeme nikoho ohrožovat a stejně tak rozvázat pouta, která už nikoho nebudou omezovat v jeho volnosti), ale spíše jde o ještě niternější hroty a pouta. Taoismus se nás snaží oprostit od všech hranic a kategorií, jež si uměle vytvořila lidská společnost, umožnit nám tak nadhled a nezúčastněnost (tedy otupíme hroty a rozvážeme pouta, co nás násilím drží a nedovolí dohlédnout o kousek dál než je dovoleno, co nám vymezily prostor, za jehož hranicemi už nemá reálné chápání šanci).

a ztlumte světlo –
buďte jen prach!

- Ztlumení světla je myšleno možná jen jako další krok k tomu, abychom byli připraveni sjednotit se s tao a byli ho schopni postřehnout, protože tao vše řídí, tedy i přírodní jevy a přírodu samotnou. Vlastně takové navození meditační, snad i mystické atmosféry. A být jen prachem, je asi už jen taková závěrečná třešnička na dortu, protože - co jsme doposud udělali? Povznesli jsme se nad všechny emoce, přenesli za hranice rozumových hodnot, utišili se - souhrnně řečeno, stali jsme se naprosto nečinnými, téměř neviditelnými, v přeneseném významu vlastně prachem.

Toto je tajemná rovnost!

- Teď už by pro nás ve všem měla panovat naprostá harmonie, tajemná rovnost, jež by se rozprostřela všude kolem.

Cílem textu bylo zamyslet se nad výše sepsaným úryvkem. I po několikátém přečtení jsem ale stále nevěděla, jak na těch pár řádků vyzrát a vyložit si je. Zmínky o Lao-c‘ovi a celém směru nakonec vnesli do mého beznadějného dumání trochu pochopení a myšlenky se mi konečně začaly ubírat jedním směrem. Má představa o taoismu zdaleka není ucelená, ale myslím, že pár střípků z jeho poselství si v textu přeci jen své místo našlo.