El Dorado

Pád Konstantinopole v roce 1453 uzavřel veškeré významné obchodní cesty z Evropy na východ. Započal tak nový věk, renesanční zvídavost vedla odvážné objevitele k hledání námořních cest do Indie. Někteří volili obeplutí Afriky, jiní viděli správný směr v západní trase přes Atlantský oceán. Bartolomeo Diaz obeplul africký mys Dobré naděje, o deset let později stejnou trasou doráží až do Indie jeho krajan, Portugalec, Vasco da Gama. Mezitím je však, v roce 1492 Kryštofem Kolumbem, objeven Nový svět - Amerika. Portugalci a Španělé si nový kontinent velmi rychle rozdělí mezi sebe. Rok 1521 je následně posledním rokem existence slavné aztécké říše, kterou i s jejími kořeny bez slitování ze země vytrhne Hernán Cortéz. O dvanáct let později dobývá Francisco Pizarro s hrstkou mužů říši Inků. Španělští vojáci hlásají křesťanství, osvobození a lásku k vlasti, ve skutečnosti ale zabíjejí, okrádají a rozbíjejí. Mnohé indiánské osady však stále zůstávají neobjeveny, některé z nich jsou plné závratného bohatství. A takové bohatství nemůže nechat zvídavého evropského člověka nikdy v klidu...


23. února 1542, Huaynasuyu

Matka dozpívala další píseň a podívala se na svého syna. Seděl vedle ní na zemi a hrál si s barevnými provázky. Usmála se. Milovala ho a byla na něho hrdá, jako je každá matka hrdá na své dítě. Přes jeho věk - šest let - byl velmi vnímavý a bystrý. Rád poslouchal vyprávění o starých inckých bozích a častokrát svoji matku udivil otázkami, které k příběhům pokládal. Také si rád hrál venku s ostatními dětmi, i když většinou si své přátele hledal mezi o něco staršími indiány.
Nyní ale vypadal jako každé jiné malé dítě. Seděl na koberci pouze ve své bederní roušce, přerovnával provázky dle velikosti a barev a zdál se tak křehký, tak zranitelný, že ho matka musela pohladit. Vypadalo to, že si doteku ani nevšiml, tolik byl zabraný do své hry, jenom trochu pokrčil plochý nosík, kterým se zdejší indiáni vyznačovali.
Mladá matka se zase vrátila ke své práci. Na kolenou měla rozložený velký kus látky a zdobila ho pestrobarevnými motivy. Inkové si příliš nepotrpěli na experimentování se vzory, spíše se drželi klasických zaběhnutých motivů. Ženinu práci tvořilo nudné opakování stále stejného, po dlouhých letech však již dovedeného k dokonalosti.
"Mami," ozval se klučina.
"Ano?" odpověděla indiánka a pohleděla do jeho hlubokých černých očí. Skrýval se v nich klid. Chlapec ho nejspíše zdědil po ní, otec byl spíše prudší povahy.
"Zpívej ještě," zaškemral a zase se otočil zpátky ke své hře.
Žena se zasmála, odložila látku a přisedla si k dítěti. Začala zpívat a ze země při tom sebrala několik barevných provázků. Chlapec ji napjatě pozoroval.
Zpívala starou píseň o synovi slunce, který procházel svou zemí a postupně dával jména všemu živému i neživému, co na cestě spatřil. Píseň se dědila již po generace a Manco - tak se chlapec jmenoval - ji už dobře znal a pobrukoval si proto s maminkou.
Žena propletla provázky dohromady a vytvořila tak jakési tělíčko, z dalších kousků potom upletla nožičky a ručičky. Po pár minutách byla hotová celá postavička. Položila dílko na zem a pozorovala šťastný úsměv, který se rozlil po synově tváři.


o měsíc dříve, pobřeží dnešního Chile

"Jak to vypadá, Gonzalo?" zvolal velitel na svého lodivoda, hned, jak ho spatřil přicházet.
"Špatně, pane," ošíval se voják.
"Co to znamená?" optal se kapitán, chytil Gonzala za rameno a odváděl ho stranou, aby ostatní muži neslyšeli jejich rozhovor.
"Loď je příliš poškozená, ta bouře jí dala pekelně zabrat!"
"Zatraceně," zamračil se kapitán, "tady se nám přestávka vůbec nehodí, ještě se musíme plavit alespoň týden nebo dva na jih!"
"Obávám se, že to teď nebude možné, pane," lodivod sklonil hlavu.
"Kolik dní potřebujeme na opravu, Gonzalo?"
"No, pane," Gonzalovi se příliš nechtělo s pravdou ven, "loď nabrala příliš vody. Stožáry, kýl, všechno je poškozené. Zpátky to nedokáže a oprava... nevím, já... možná by bylo lepší..."
"Chceš snad říct, že tuhle loď už neopravíme?" zeptal se kapitán tiše.
"Já... možná, že ano, ale... pravděpodobně, tedy..."
"...se budeme vracet pěšky?" zaskřípal velitel zuby.
"Vždycky se mohla druhá loď vrátit do Panamy, ale včera... viděl jste sám... oni jsou na dně, můžeme být rádi, že jsme se vůbec dostali v takovémhle počtu na pobřeží alespoň my!"
"Je zde aspoň nějaká šance, že by se loď mohla spravit a vrátit se zpátky?"
"Minimální, pane. Chtělo by to naprosto klidné moře, jak přijde zase nějaká bouře, loď už to nevydrží. Návrat s touhle lodí považuji za sebevraždu."
"Děkuji," kývnul kapitán a lodivod na nic nečekal a ihned odběhl pryč.
Francisco de La Gasca, tak se kapitán jmenoval, hluboce vydechl a promnul si obličej, z velké části pokrytý dlouhým vousem. Čekal různé nesnáze, ale myslel, že zrovna na lodě se spolehnout může.
Je to necelý rok, kdy získal od španělské koruny povolení k výpravě na jih. Král to dělal chytře. Milostivě svolil k výpravě, dal jí oficiální požehnání od dvora, ale kromě pár drobností nechal veškerá finanční a organizační břemena na Franciscovi. Na druhou stranu pětina ze všech zisků náležela do státní pokladny - žádný risk, výdělek možný - výborná strategie.
Francisco sehnal od vlivných lidí za přislíbení podílu potřebný kapitál a mohl tak nakonec vyplout se dvěma loděmi naloženými zásobami a ozbrojenými vojáky. Jenže včerejší bouře nepříjemně zamíchala kartami. Jedna loď se potopila i s posádkou, druhá je těžce poškozená. I z tohoto druhého plavidla část vojáků utonula. Navíc ztratili velké množství zásob, zůstaly jim hlavně zbraně.
"Juane!" zavolal kapitán na jednoho z vážených vojáků, statečného rytíře.
"Ano, pane?"
"Jaká je nálada mezi vojáky?"
"Jak se dá očekávat, pane, velmi špatná."
"Nemůžeme odplout, co navrhuješ, Juane?"
"Myslel jsem si to... Hmmm, tady nemůžeme zůstat, nedá se čekat, že by nás někdo naleznul v tak dalekých končinách," pokrčil rytíř rameny.
"A dá se čekat, že cestu na sever někdo z nás přežije?"
Juan jenom upřeně hleděl do očí svého velitele.
"Chci jenom znát tvůj názor, Juane."
"Je stejný, jako ten váš, pane," rytíř se tvářil nešťastně. "Musíme to zkusit, ale džungle... zvířata, nemoci, indiáni,... to nebude příjemná procházka!"
"Dobrá," odpověděl Francisco rychle, jako by předem čekal takovou odpověď, rozhlédl se po okolí a zavolal k sobě znovu Gonzala.
"Opravíš loď a pojedeš do Panamy pro pomoc, Gonzalo, souhlasíš?" vyhrkl na něho.
"Jestli souhlasím?" podivil se lodivod.
"Ano, říkal jsi, že je to sebevražda, nechci tě do ničeho takového nutit."
"Je to stejně šílené, jako zůstat tady. Po pravdě, raději se utopím v moři, než týden umírat na kousnutí nějaké jedovaté potvory. A věřte mi, že s touhle lodí se mi to přání splní hodně rychle."
"Dobrá," pousmál se velitel, "tak tedy oba poslouchejte: Gonzalo se vypraví s minimálním počtem mužů, které potřebuje, do Panamy. My ostatní se zatím pokusíme vypravit na sever pěšky. Kolik potřebuješ mužů, Gonzalo?"
"Deset, víc jich zabít nehodlám."
"A kolik jich máme, Juane?"
"Sedmdesát dva vojáků, pane. A oba tlumočníci také přežili. A dvacet koní."
"Dobrá," pokračoval Francisco, "vypravíme se tedy na sever, pokusíme se dostat do Guayatalu, ten by měl posloužit jako dobré místo na přežití. Ale je to nejméně měsíc cesty džunglí."
"Minimálně měsíc," podotkl Juan.
Kapitán pokýval hlavou: "Jak dlouho ti bude trvat cesta do Panamy, obstarání lodě a návrat do Guayatalu, Gonzalo? Tři měsíce?"
Gonzalo se jenom ušklíbnul.
"Za předpokladu, že přežiješ, ovšem," pochopil de La Gasca.
"Ano, v tom případě přibližně tolik, pane."
"Dobrá, pokud také přežijeme, budeme čekat v Guayatalu, je tam podrobená indiánská osada. Jestliže cesta džunglí nebude možná a nalezneme jiné přihodné místo poblíž, nebudeme návrat do Guayatalu riskovat. Pokud nás tedy v Guayatalu nenajdeš, vyprav se až zpátky sem, bude zde vždy někdo čekat, aby zbytek mužů přivedl."
"Ale co když se potopím, potom tady můžete čekat navždy?"
"To je pravda," přisvědčil Francisco, "budeme se za každou cenu snažit džunglí projít! Dotazy?"
Odpovědí mu bylo pouze zachmuřené mlčení.
"Dobrá tedy. Gonzalo, sežeň svých deset mužů, vyložte všechny zásoby, co nebudete potřebovat a dejte se do oprav. Juane, ty vysvětli situaci zbylým mužům a pomožte Gonzalovi. Jakmile bude loď připravena, vyrazíme také na cestu."


23. února 1542, poblíž Huaynasuyu

Byly to dva týdny, co Gonzalo s dalšími desíti muži opět vyplul na širé moře. Ostatní vojáci dlouho pozorovali vzdalující se loď a přemítali, zdali Gonzalova rychlá cesta do hlubin není lepší než jejich nejistý osud v džungli.
A každým dalším dnem se pochyby zvyšovaly. Muži byli vysílení, nohy odřené do krve. Museli nést těžkou výzbroj a alespoň minimální zásoby, protože zvěř z džungle či čistá voda nebyla vždy k dispozici. Lepkavý pot se mísil se špínou a přitahoval tisíce komárů, kteří mužstvu nedopřáli ani okamžik klidu. Dva muži již padli za oběť jedovatým hadům, další dva zmizeli beze stop.
Některé okamžiky však vynahradily jejich utrpení.
A jeden z nich si právě užívali. Otevřelo se před nimi větší prostranství. Dvacet metrů nad nimi se v horském masívu odkudsi vynořila menší říčka a s rachotem padala dolů do mělkého ale rozlehlého jezera. Slyšeli ten zvuk již dlouhou dobu, ale nyní mohli konečně velkolepou scenérii spatřit.
Většina vojáků na nic nečekala, odhodila břemena a běžela se osvěžit k vodě. Někteří do jezera rovnou skákali. Francisco de La Gasca se ani nesnažil udržet pořádek, věděl, co si všichni museli doposud vytrpět, a nechal proto muže jejich radovánkám.
Když se i velitel osvěžil průzračnou vodou, přišel k němu jeho věrný společník, rytíř Juan.
"Pane," oslovil velitele nenápadně, aby si ostatní ničeho nevšimli, "měl byste něco vidět."
Juan vedl Francisca několik desítek metrů kolem jezera, až došli ke skále, odkud spadal vodopád. Kousek stranou byl mezi kameny úzký průchod vedoucí nahoru. Jednotlivé stupně byly zcela zřetelně opracovány lidskou rukou jako schody. Vedle průchodu stáli jejich dva indiánští společníci.
"Co to je, Pedro?" otočil se kapitán na jednoho z nich. Domorodec, který se k nim připojil již před několika měsíci, se tak ve skutečnosti nejmenoval, ale všichni si zvykli mu tak říkat.
"Schody. Poblíž vesnice," odvětil indián a ukazoval nahoru.
Francisco se dlouho nerozmýšlel a vběhl do průrvy. Juan se hned vydal za ním, ale málem svého velitele porazil. Ten se totiž hned po pár krocích zastavil a rukou přejížděl po skalní stěně. Rytíř ihned poznal, jaký má jeho pán důvod. Přestože sem zvenčí nepronikalo příliš světla, stěna se třpytila - byla pokrytá tenkými plátky zlata.
"Zlato?" zeptal se Francisco indiánů. Ne snad proto, aby mu potvrdili přítomnost cenného kovu, jako spíše proto, aby se od nich dozvěděl nějaké rozumné vysvětlení.
Divoši ale jenom zavrtěli hlavami a také si stěnu nedůvěřivě prohlíželi.
Francisco v rychlosti vyběhl schody nahoru, Juan i oba indiáni ho následovali v závěsu. Každý z nich však, jakmile vyběhl nahoru, zůstal stát jako opařený.
Rozléhalo se tu obrovské prostranství, které nikdo z nich nečekal. Bylo široké několik kilometrů a mělo přibližně kruhový tvar. Obklopené bylo lesy a v zadní části vysokými horami. Terén se mírně zvedal vzhůru, a tak ho mohli celé přehlédnout naráz. Řeka, která sem z prostranství přitékala a za jejich zády padala do jezera, se jim po několika zákrutech ztrácela z očí mezi domy.
Stálo zde totiž celé město. Zahlédli několik indiánů, kteří při vzájemné výměně pohledů zkameněli stejně jako Španělé. Veliké město muselo mít tisíce obyvatel.
A celé se třpytilo. Každá stěna domů, každý chodník, snad vše bylo pokryté zlatem. A později zjistili, že kde se zlatá či případně stříbrná ozdoba nehodila, byl zasazen drahokam.
"Huaynasuyu," vydechl Pedro.
"Huaynasuyu," zopakoval druhý indián.
"Co říkají?" zašeptal Francisco, ale nespouštěl oči z nádhery, jež se před ním rozkládala.
Juan velitele snad ani neslyšel.
"Zlaté město," zvolal Pedro a padl na kolena.
Francisco pozvedl hlavu a usmál se: "El Dorado!"


večer 23. února 1542, Huaynasuyu

"Kdepak," smál se Francisco z plných plic, "opravdu to není barva!"
Dvacet Španělů sedělo ve velkém sále obklopeno nejméně stovkou Inků. Indiánům připadalo všechno tak cizí a neuvěřitelné. Právě se snažili setřít barvu z černocha, který patřil ke španělské výpravě. Nemohli uvěřit, že by někdo mohl mít tak tmavou barvu pleti.
Stejně tak projevovali bázlivou úctu před koňmi. Nikdy takové zvíře neviděli, a když ze svého koně jeden z vojáků sesedl, Inkové na několik okamžiků propadli zděšení, protože nechápali, jak se ono velké zvíře mohlo rozdělit na dvě části. Když kůň zaržál, ptali se, co říká.
Nezdálo se, že by domorodci příliš uznávali španělskou korunu či křesťanského Boha, v jehož zájmu Francisco přišel. Když jim to prostřednictvím tlumočníků sděloval, poslouchali, ale v hlavě si pravděpodobně nedokázali připustit, že by existoval nějaký vyšší bůh či mocnější panovník, než je jejich velký Inka.
Španělé seděli dlouho v přátelské debatě s indiány a nakonec se domluvili, že druhý den budou v rozhovorech pokračovat. Bylo toho totiž ještě příliš mnoho, co se chtěli zvědaví indiáni dozvědět o dalekých krajích.
Španěly zase ohromně zajímalo bohatství, které se kolem rozléhalo. Ač se tomu tématu snažili nenápadně vyhýbat, při okolní honosnosti to téměř nebylo možné. Vše bylo bohatě zdobené, talíře, na kterých indiánky přinášely jídlo, byly zlaté, slavnostní oblečení Inků bylo snad vyšíváno zlatými vlákny, oči z toho lesku přecházely.

"Přátelští chlapíci, tihle Inkové, že, Juane?" zasmál se de La Gasca, když opouštěli sál a mířili zešeřelou uličkou na kraj města, kde si založili tábor. Indiáni jim sice nabízeli ubytování v nejrůznějších stavbách po celé obci, ale Španělé s díky odmítali.
"To tedy ano, pane," přitakal rytíř a trochu se zamotal, protože ne všechno víno, které s sebou přinesli, nechal vypít indiánům.
"Neuvěřitelné, kolik zlata nashromáždili!"
"Král by se za svůj zámek styděl, kdyby to tu spatřil, pane!"
"Král," rozesmál se Francisco, "král má na své zahradě pozlacenou sochu koně. To je jeho nádhera! Viděl jsem ji na vlastní oči, jak ten je na ni pyšný! Ale tady?" velitel se zastavil a rozmáchl se rukou po okolí. "V celém městě nalezneš stovky takových koní, na každém rohu je jeden - a budou pozlacení? Pche! Budou ze zlata celí!"
Oba muži se zasmáli a pokračovali do ležení. Zlatí koně sice ve městě nebyli, protože Inkové znali přinejlepším lamy, ale množství zlata bylo skutečně závratné a převyšovalo vše, co se dalo najít v celé Evropě.
"Myslíte, že se budou chtít podělit?" zakoktal ještě Juan a v očích se mu zablýsklo.
"Uvidíme, Juane, uvidíme," zamyslel se Francisco. "Ještě ráno jsme byli na konci svých sil, nemůžeme dělat příliš velké kroky. Buďme rádi, že jsou přátelští, čas ukáže, co bude dál."

Voják vtrhl do domu a rozhlédl se po místnosti. Malý chlapec se posadil a vyděšeně se díval na příchozího. Jenom o něco později vyskočila na nohy i matka.
"Ahoj," pousmál se Španěl a ukázal indiánce zuby.
"Co chcete?" zeptala se žena, ale voják jí samozřejmě nerozuměl stejně, jako nerozuměla ona jemu.
"Docela se mi zamlouváte, maminko, víte o tom?" zamumlal a chytil ženu za ruku. Ta vykřikla, ale ze silného stisku se vykroutit nedokázala.
"Běž pro otce," zavolala na chlapce.
Manco neotálel a vyrazil ven, ale Španěl si jeho pohybu okamžitě všimnul. Trhnul indiánce rukou, až spadla na zem a mrštně skočil po chlapci. Když ho chytil, posadil se vedle ženy a chlapce svíral na klíně.
"Asi ho máš ráda, viď?" zašklebil se a pohladil Manca po vlasech. Žena znovu vykřikla, ale voják proti ní výhružně namířil prstem, zároveň chytil chlapce pod krkem. Potom jim posunky naznačil, aby byli zticha.
"Když budete pěkně hodní, všechno dobře dopadne."
Po těch slovech vytáhl voják nůž a zřejmým gestem poslal chlapce do rohu místnosti. Následně se obrátil zpátky k ženě. Měla v očích slzy, ale rty zlostně svírala k sobě. Sotva jí položil ruku na stehno, uslyšel za sebou zvuk kroků. Postavil se na nohy a otočil se.
Ve vchodu stál indián a překvapeně zíral na návštěvníka.
"Rád tě poznávám, nečekal jsem tě tak brzo," pousmál se Španěl.
Inka se podíval na ženu a z jejího výrazu ihned pochopil, že něco není v pořádku.
"Není důvod z toho dělat vědu," povzdechl si strojeně Španěl.
Žena něco zavolala na svého muže a ten otevřel ústa údivem a podíval se na vojáka.
"No, vlastně má pravdu," kývnul Španěl a jedním rychlým pohybem přiskočil k indiánovi a zabořil mu nůž hluboko do břicha.
V tu chvíli začala žena křičet a rozběhla se k muži. Voják ji srazil jednou ranou k zemi. Její vřískot musel být venku jasně slyšet. Španěl se zamračil a bez dlouhého váhání vytáhl svůj meč a po jednom mávnutí se rozhostilo v chatě ticho.
Voják se otočil k dítěti, ale Manco už v domě nebyl.
"Zatraceně," zaklel Španěl a vyběhl ven. Manca nespatřil, ale seběhlo se několik jiných indiánů. Voják vyrazil zpátky k ležení.

"Zrada!" volal, jakmile se dostal na doslech.
Několik Španělů mu okamžitě vyběhlo naproti. Mezi nimi i Francisco de La Gasca.
"Co se stalo?" obořil se na vojáka.
"Pane, chystají... vzpoura..." oddechoval Španěl. Pozvedl zakrvácený meč a chvíli popadal dech. "Přišel jsem k domu... o něčem rokovali... vrhli se na mě... myslím, že se nás chystají přepadnout!"
"Co to vykládáš!?" vykřikl Francisco, slyšel o indiánech nejrůznější příběhy, ale přesto ho podobné jednání překvapilo.
"Musíme se připravit na boj, je jich moc!" pokračoval voják.
"Juane," zvolal velitel, "kolik je zde mužů?"
"Řekl bych tak tři čtvrtiny, pane."
"Ať tady jsou okamžitě všichni - a v plné výzbroji!" Potom se Francisco otočil zpátky k udýchanému vojákovi: "A s vámi si ještě promluvím!"
Ale to už se z města ozýval hluk a výkřiky. Domy se postupně oddělovaly od temného pozadí, jak se na ulicích rozsvěcovaly ohně.
Během několika minut do tábora postupně přibíhali z města vojáci. Jejich tváře byly většinou vyděšené, většina z nich svírala v rukou meče, některé z nich byly dokonce od krve. Pár stovek metrů od tábora, na kraji obce, se postupně shromažďovali indiáni.
Netrvalo dlouho a Francisco byl donucen dát první povel k hromadnému výstřelu z mušket. Šedesát zbraní zahřmělo do noci a prvních šedesát indiánů padlo mrtvých k zemi.


24. února 1542, Huaynasuyu

Bylo poledne a bitva skončila. Stovky Inků padly v boji za obranu svého domova. Další stovky uprchly do bezpečí hor. Deset Španělů bylo vážně zraněno, čtyři bitvu nepřežili. V takovém poměru skončil souboj u Huaynasuyu.
"Stejně bychom se tomu nevyhnuli, pane."
"Máš pravdu, Juane. Bylo jenom otázkou času, kdy se proti nám ti nevěřící psi obrátí!" přitakal velitel.
"Ale stálo to za to! Všechno to zlato, všechna ta nádhera, teď patří nám!"
"Ano, dneska se podařilo nemožné! El Dorado padlo a jeho klenoty patří jenom nám."
"Ovšem kromě pětiny pro krále," zasmál se Juan.
"Pro krále?" podivil se Francisco. "Vážně myslíš, že ještě existuje nějaký král?"
"Jak to myslíte, pane?"
"Dnes se otočila kola dějin! Co platilo včera večer, dneska je již v troskách. Padlo El Dorado," Francisco de La Gasca mluvil vážně a pomalu. "V celé Evropě nenajdeš tolik zlata, kolik ho teď leží u našich chodidel. Ten kdo ho vlastnil, zde platil za boha. Teď ho vlastním já. Teď jsem já nový bůh. Teď jsem já tím, kdo udává další kroky dějin."
Juan poslouchal. Slova jeho velitele se mu zamlouvala.
"Co jsou všechny španělské mince proti desetině zdejšího bohatství?" pokračoval kapitán, nyní již hlasitěji, takže ho mohli slyšet i ostatní přítomní. "Dnešním dnem ztratily všechny evropské peníze svoji cenu. Nikdo nemá tolik zlata, kolik já, nikdo si nemůže dovolit to, co já. Můžu si koupit španělskou, portugalskou, francouzskou i britskou armádu a stále nepoznám, že by mi nějaké zlato vlastně ubylo! Peníze zmizely ze světa, ale objevil se nový bůh. Francisco de La Gasca. A vy - vy jste moji nejbližší."
Nadšený jásot mu byl odpovědí.


10. března 1542, incká džungle

Nečekaně útočící indiáni.
Jedovatí pavouci a hadi.
Dravé šelmy.
Nedostatek potravy.
Komáři.
Strach a beznaděj.
Všude po těle vyrážející puchýře. Obrovská bolest, která zamezuje pohybu. Když puchýř praskne, nepřestává se z něho řinout krev. Až teď. Ruka posledního vojáka uvolňuje sevření. Výdech. A smrt. Zlatý nůž se noří do bláta.


15. červenec 1542, pobřeží dnešního Chile

"Takže nikdo?" zeptal se Gonzalo.
"Nikdo, pane, museli zahynout cestou v džungli."
"Dobrá," povzdechl si lodivod. "Týden počkáme a potom se vrátíme do Guayatalu."


* * *

U jednoho z domů seděl malý indián. V rukou převracel postavičku vytvořenou z barevných provázků. Jak na hračku shlížel, dopadaly na ni dolů jeho velké slzy. Kdysi žil ve zlatém městě.