Mimosa

Mimosa

 Byla jednou jedna dívka jménem Mimosa. Jmenovala se podle jedné květiny, květiny krásné avšak nevěděla jak tato květina vypadá. Vždy si myslela že tato květina je magická a že ji dovede do cíle. Do cíle života, do životního cíle.

 Mimosa byla zvláštní dívka. Byla velice kreativní a nadaná avšak jednu chybu měla. Byla to veliká chyba. Tou chybou bylo to, že vždy když si myslela že je opravdu šťastná tak byla ve skutečnosti velice smutná a naopak když si myslela že je úplně na dně, že je smutná tak byla ve skutečnosti velmi šťastná a měla v sobě plno dobré nálady. Chybu to mělo takovou, že byla logicky neustále šťastná nebo také neustále smutná.

 Jednoho dne, když si o sobě Mimosa myslela že je velice smutná -a přitom byla velice šťastná, si řekla, že je smutná z toho že žije stále s rodiči. Rodiče jí akorát nadávali ať se učí a podobné věci, které prožívá doma každý.Ale Mimosa je prožívat nechtěla. V tu dobu bylo Mimose šestnáct. Mimosa odešla z domu. Myslela že jí spadl kámen ze srdce, a tak si namluvila že je šťastná. Ale to ona nevěděla že je smutná, že si připadá na dně. Chodila si po městě a chodila a chodila. Na zádech měla batoh s jedním tisícem pracně vydělaných peněz, jednou karimatkou a láhví s vodou. Mimosa chodila až se setmělo. Začala si hledat vhodně místo na spaní. Byla již za městem a na srdci jí tížila ta nesnesitelná –radost-, která byla ve skutečnosti smutkem. Když našla správně místo kdesi na hřišti, usnula na své karimatce.

 Ráno Mimosu probudili nějací muži. Začali do ní kopat a řvali na ni, co dělá na hřišti, ať ihned zmizí. Mimosa si myslela, že je permanentně šťastná a tak ze sebe vynutila krásný, v jádru velice nešťastný úsměv a odešla z hřiště. Mimosa se zastavila u křižovatky a přemýšlela kam. Něco ji táhlo doleva a tak to tam obrátila. Šla velice strašidelným lesem, kde občas zavyl nějaký vlk, či zahoukala sova. Bála se a tak si sedla pod jakýsi strom, s krásnou strukturou jemné kůry.

 „Musíš dál, Mimoso!“ uslyšela Mimosa za sebou. Prudce s sebou otočila, ale nikdo nikde nebyl. Ten hlas jí přišel povědomý, ale neposlechla ho. Zůstala sedět a hladit kůru stromu. Začala litovat, protože se před ní najednou objevil velký pes, vlk, či co to bylo. Mimosa pohlédla na nebe a uviděla že se stmívá a že je zrovna dnes úplněk. Vlkodlak. Mimosa začala utíkat hlouběji a hlouběji do lesa a ocitla se uprostřed vlkodlačí smečky. Vlkodlaci se na ni hladově vrhly, ale nějakým způsobem zůstali stát těsně před ní. Mimosa pohlédla na to, co jim brání ji sežrat a roztrhat na kousky. Uviděla jakýsi bílý záblesk kolem sebe ale na magické věci moc nevěřila, samozřejmě krom své jmenovkyně magické květiny, a tak zůstala stát. Vlkodlaci jakoby se pomátli, jakoby každý z nich začal bojovat s něčím, co Mimosa neviděla. Mimosa toho využila a rozběhla se hledat cestu z lesa. Měla štěstí, a tak našla jakousi malou cestičku. Pořád, i po této události si myslela že je šťastná. Šla po cestě a uviděla že již nevidí kolem sebe stromy. Zjistila, že se ocitla na poli. Na pole si rozložila karimatku a usnula. Měla sny plné naděje, krásy a květin.

 Ráno ji probudila záře jarního slunce. Bylo jí teplo a tak si do batohu dala svetr a šla pouze v triku a kalhotách. Tento den se snad vydaří, pomyslela si. Z pole došla na cestu a šla a šla a šla. Došla kamsi někam a tam si vyčerpáním lehla. Zavřela oči a před očima viděla bílou záři a cítila že není sama. Vstala a pohlédla na nebe. Na nebi nebyl ani obláček, pouze jeden, který zářil stejně jako předtím to, co viděla. Myslela na anděly. Myslela na domov, na lásku a rodinu. Stoupla si v těchto krásných myšlenkách a šla dál. Ani tyto myšlenky ji neposlaly cestou zpět. Šla po staré silnici, po které asi auta nejezdí a chodila kolem stád krav, ovcí a koní. Šla kolem louky na kterou automaticky zabočila a šla loukou. Uviděla drobnou rostlinu se žlutými květy. Koukla na své drobné ruce a své světlé, rozcuchané, blonďaté vlasy. Připadala si spojená s touto rostlinou. Došla k ní a pohladila její drobné květy. Přičichla si k ní a  vtom Mimosa lehla a promluvilo k ní cosi nečekaného. Byl to anděl. Začal ji říkat, ať se vrátí domů, že mimosu našla, že již nemá zde co pohledávat. Že doma bude šťastná, nebude smutná jako teď.

 Mimosa zjistila co se stalo. Otevřelo jí to oči. Šla domů, šla rychle. Byla doma rychle, a když přišla, začali ji rodiče objímat a vyptávat se co se stalo. Mimosa mělo hodně co vyprávět a tak vyprávěla a mlela a mlela. Rodiče jí věřily a řekli, že tedy ta její cesta byla zbytečná, že když byla ve skutečnosti šťastná, tak proč nezůstala doma. Ale Mimosa věděla, že rodiče pravdu nemají. Byl to výlet poznání. Kdyby nikam nešla, tak by nebyla momentálně šťastná, tedy, byla by šťastná ale myslela by si že je smutná. A také začala věřit v magii a jiné krásné věci.

 Mimosa je již šťastná když šťastná je, a smutná když je smutná.