Testovací panáček

Testovací panáček.

            Sedím v kokpitu nejmodernějšího stíhacího letounu na světě. Řítím se oblohou nadzvukovou rychlostí a vnímám pouze svit kontrolních signálek na řídících panelech. Sedím pevně vklíněn do anatomického sedadla a mám ruce položeny na kolenou. Do vlastního letu nesmím zasahovat. Tento stroj je prvním na světě jenž může létat bez pilota a pomocí výkonných počítačů v letounu i na základně může sám startovat i přistávat bez ohledu na počasí, mlhy, vítr, bouře či tmu. Vše v tomto stroji je řízeno počítači. Všechny agregáty letounu jsou zdvojeny až ztrojeny. Hlavní počítač má vedle sebe záložní, jež automaticky během několika tisícin vteřiny přebírá jeho funkce, aniž by to bylo na chování stroje poznat. A co když se porouchá i ten záložní počítač? V tom případě stejně rychle převezme jeho funkci počítač třetí umístěný na základně, neboť letoun je ve stálém digitálním radiovém spojení, takže počítače jsou stále paralerně oboustranně  propojeny a mohou se vzájemně kontrolovat a doplňovat. Průběh tohoto letu je naplánován s neskutečnou přesností a všechny manévry, jež bude letoun provádět řídí simulátor postupně zadávající úkoly, které mají být provedeny. Proč zde vlastně sedím? Když vládnou nad vším pouze počítače musí je někdo kontrolovat, zda vše probíhá tak jak jim to člověk poručí. A kdo jiný než zase jen člověk. Proto zde sedím v upnuté kombinéze uměle vyhřívané, tlakově přizpůsobitelné podmínkám letu a s kuklou dodávající nezbytné množství okysličeného vzduchu, což ovšem zase řídí počítače. Start proběhl úspěšně, řekl bych jako po másle. Stoupavost stroje pomocí přídavných raket byla úžasná. Nyní se nacházíme ve výšce čtrnácti kilometrů. Stroj pravidelně hučí a dostává od simulátoru letu další a další pokyny, které bezchybně provádí. A už je to tady. Simulátor vyřazuje hlavní počítač. Sleduji kontrolky, které na okamžik zčervenali, ale hned zase zezelenaly, aby tak potvrdily správnou funkci převzetí řízení záložním počítačem. Provádíme další naplánované manévry jako by se vůbec nic nestalo. Přichází další fáze pokusu. Simulátor vyřazuje i záložní počítač a stroj přebírá počítač na základně. Je to vůbec poprvé co se takové řešení zkouší na ostro. Svírá se mi trochu srdce úzkostí zda vše dopadne dle předpokladů. Oči upřené na kontrolní panely opět zaznamenávají krátké probliknutí červených kontrolek, ale jinak se vůbec nic neděje. Letoun dokončuje náročný obrat a nabírá rychlost aby se v co nekratší době dostal co nejdál od základny. Je to neuvěřitelné! Sedím zde s rukama na kolenou a stroj dál poslušně provádí pokyny vydávané stopadesát kilometrů daleko. Přetížení je veliké a mě trochu hučí v hlavě. Teď se rychlost ustálila a letíme prostorem ve výšce dvaceti kilometrů. Blíží se chvíle kdy dosah vysilačů už nebude schopen udržovat dokonalé spojení a řízení by se tak mohlo vymknout kontrole. Jsem napjat jak to počítač na základně zvládne. Ten vyhodnocuje spojení jako neudržitelné a vrací letoun do zóny kvalitního signálu. Snižujeme rychlost a současně začínáme klesat a provádět protisměrný obrat. Je to dokonalé! Sám bych to neudělal lépe. Stroj se plynule otáčí směrem k základně a nabírá opět rychlost. V myšlenkách se mi promítají i jiné možnosti. Co kdyby se radiové spojení přerušilo, třeba jen na krátkou chvíli vinou zastínění vodním mrakem nebo mračnem ptáků letících v houfu apod. Zabývat se takovými myšlenkami však bylo zbytečné. I kdyby k takovému přerušení došlo, nic by se nestalo. Ve stroji jsou zamontovány zpožďovače, které by letoun podrželi v naprogramovaném režimu i několik vteřin do obnovení signálu. Počítač na základně totiž neustále testuje kvalitu spojení a v případě potřeby dokáže i pozměnit frekvence aby rušení eliminoval. Základna se každou vteřinou rychle přibližuje. Poslední testovací manévry jsou za námi. Let byl natolik klidný a příjemný že se cítím jako pasažér a ne jako zkušební komisař. Stroj zahajuje sestupovou fázi a kombinéza vyrovnává změny tlaku. Ale co to ? Dosud velmi klidný let se začíná měnit v kodrcavý. Stroj začíná vibrovat a kontrolky poblikávají červeně o sto šest. Na obrazovce řídícího systému se objevuje varovné hlášení o poruše na kormidlech. Nyní nadešla má chvíle. Chopím se ručního ovládání a přepínám automat na ruční režim. Ale počítač na základně, řídící celou dobu letoun bez jediné chybičky, teď odmítá předat řízení a pokračuje v prudkém klesání. Zcela nečekaně obrací letoun na záda. Snažím se vyřadit radiové spojení. Nejde to. Napadá mě poslední možnost – vypnout zdroje elektrické energie pro automatického pilota. Už už sahám po chráněném jističi elektrických rozvodů, když v tomtéž okamžiku počitač vyhodnocuje let jako neovladatelný a na obrazovce se objeví nápis „KATAPULT“! V témže okamžení pode mnou vybuchuje nálož, která mě vystřeluje i se sedačkou ven z kokpitu letounu letícího na zádech, tedy k zemi . Řítím se nekontrolovatelně k zemi. Padák je sice vystřelen, ale už je pozdě. Poslední myšlenky posílám své rodině a prosím je za odpuštění, že je zde zanechávám samotné. Země se neuvěřitelně rychle přibližuje a já cítím pot, který doslova tryská z celého těla. Čas se naplnil. Cítím jak se mi hlava zarývá do země. Je úplné ticho. Jakoby z velké dálky slyším vyčítavá slova mé manželky. Vždycky jsem říkala že jednou špatně skončíš. Tak už vstaň! Snídaně je na stole! Snažím se otevřít oči. Jde to. Ležím doma v posteli a žena se kolem mě točí. „Mámo to byl sen. Neuvěříš co jsem prožil.“ Vyprávěl jsem o čem se mi zdálo. „Tak to musíš táto napsat a o ty zážitky se podělit se čtenáři.! A to je všechno! Jak jsem k tomu snu přišel to nevím. Rozhodně to má daleko k mým koníčkům. Jsem už na penzi a práce pilota je mi na hony vzdálená. Snad to způsobil nějaký podnět z televizních seriálů či filmů. Kdo ví?