Život je krásný

ŽIVOT JE KRÁSNÝ

Jmenuji se John Love. Příhodné jméno pro někoho, jako jsem byl já. Upozorňuji, že „byl“, než jsem pochopil, o čem ten život vlastně je. Procestoval jsem prakticky celý svět a zkušenosti, které jsem nabyl, by patřili spíše do červené knihovny, než na stránky úvah o smyslu života. Když se tak zamyslím, ony se ty věci velice prolínají..

Pracoval jsem jako vedoucí marketingu pro jednu nadnárodní korporaci a v rámci této práce, jež mě neskutečně naplňovala, jsem navštívil mnoho států, zemí, světadílů. Domlouval jsem kontrakty v řádech několika miliónů dolarů. Byl jsem úspěšný mladý obchodník a neměl jsem žádný problém, byl jsem bůh. Rád bych vám nastínil některé mé charakterové vlastnosti, ale nerad se chlubím něčím, za co by se styděl i prezident Clinton, když si právě s Monicou Lewinskou dávali doutník. Byl jsem zkrátka velmi sebevědomý, ješitný a egoistický parchant, než abych si to vůbec připustil a snažil se s tím něco dělat. Avšak toto všechno, jak jsem později pochopil, se muselo stát.

Bydlel jsem v New Yorku v centru na 5th Avenue. Ten byt jsem si vysnil. Byl obrovský, ve foyer stála velká socha diskobola v rouše Adamově a všude plno čerstvých květin, které jsem přímo zbožňoval. Na úkor obrovského obýváku s plazmou, domácím kinem a hlasově ovládaným sepínáním mého CD přehrávače, kde se styl viktoriánské Anglie mísil s ultramoderním vybavením, jsem měl malou, ale útulnou kuchyňku. V této místnosti jsem pravda mnoho času nepobyl, ale co naděláte, když máte tak málo času a tak velký hlad. Nejvyhlášenější restaurace na dolním New Yorku s názvem „The extraordinary“ sídlila pod mým domem, a tudíž než si něco uvařit, tak jsem zašel dolů. Tato restaurace naprosto odpovídala svému názvu – vše zde bylo vyjimečné, včetně hostů. Zde jsem potkal Lauru. Seděla sama u baru a znuděně pozorovala barmana, jak míchá nějaký koktejl. Hned jsem si jí všimnul, byla překrásná. Vrchní číšník Louie si mě hned po mém příchodu všimnul a spěchal ke mně. „Dobrý den pane Love, posadíte se na Vaše obvyklé místo?“: přednesl Louie. Odvětil jsem, že dnes ne a zdalipak nezná tu slečnu na baru. Odpověděl, že je to slečna Laura, neteř majitele této restaurace. Pana Bookse, majitele restaurace, jsem znal velmi dobře, ale nikdy neříkal, že má nějaké příbuzné, ačkoli jsem se ho na toto téma několikrát ptal. Šel jsem si sednout na bar vedle Laury. Objednal jsem si whisky se sodou a čekal, zda se na mě podívá. Laura nehla ani brvou, stále se dívala nepřítomně na barmana a jeho umění. Hned jsem ji sebevědomě oslovil : „Dobrý večer, Vy jste zajisté slečna Laura, neteř mého dobrého přítele pana Bookse, že?“. Laura si mě prohlédla a k mému překvapení se usmála a pootočila se ke mně : „Vy znáte mého strýčka?“. Začali jsme si povídat. Výtečně jsme se pobavili. S přibývajícím alkoholem mě popadla neuvěřitelná touha po jejím těle. Začali jsme spolu flirtovat a k zavírací hodině jsme byli už řádně pod parou. V této velmi uvolněné chvíli přišla má šance a zeptal jsem se : „Tady už budou zavírat, směl bych Tě pozvat ještě ke mně na skleničku?“. „Bydlím tady nahoře.“  dodal jsem. K mému údivu přijala mou nabídku a tak jsme šli ke mně.

Byla nádherná jasná letní noc a po dlouhé době, co žiji v tomto městě chaosu, jsem si všimnul i té oblohy, která byla jako havraní peří s malými světýlky. Tolik romantiky za pár panáků whisky, pomyslel jsem si. Byl jsem jako maratónec, který právě proběhl cílovou páskou. Neskutečně uvolněný, šťastný, sebevědomý – nic nemůže zkazit tuto báječnou noc.

Posadil jsem ji v obýváku a došel pro skleničky a to nejlepší Beaujolais, které jsem právě měl. Tlesknutím jsem zapnul můj CD přehrávač a očkem sledoval na její reakci. Byla překvapená, ale snažila se to nedat najevo. Zapálil jsem svíčku a položil ji na konferenční stolek spolu s vínem a skleničkami. Sedl jsem si naproti do křesla a nalil víno. V tu chvíli jsem si připadal jako v ráji. Laura tam seděla v šeru svíčky a pomalu se napila ze skleničky. Malá kapka toho červeného vína jí zůstala na spodním rtu. Měl jsem chuť ochutnat kombinaci toho výtečného vína ve spojení s jejími rty. Barva toho karmínového vína ladila s jejími saténovými šatičkami. Sledoval jsem ji s naprostým zaujetím a nebyl jsem schopen jediného slova, natož pak činu. Vstala a její pravé ramínko bezostyšně sjelo po její nádherně jemné kůži. Přistoupila ke mně a …

Myslím, že dále již není zapotřebí cokoli vysvětlovat. Takto jsem zkrátka trávil večery a někdy i dny. Na cestách jsem potkal mnoho žen, znám je všechny. Od Japonska po Ameriku, od Norska po Jihoafrickou Republiku. Mám ženy rád, neuvěřitelně mě nabíjejí. V každé zemi, kam jsem přijel, jsem měl nějakou milenku, kamarádku nebo tomu můžete říkat jak chcete. Byly to báječná léta..

Po třech letech intenzivní práce a intenzivního shánění příležitostných poměrů, jsem potkal Kate. Byl jsem tenkrát v Chicagu v jedné firmě, která byla naším dlouholetým klientem. Kate tam pracovala na odbytovém oddělení. Byla velmi milá, krásná a já si řekl „proč ne..“. Oslovil jsem ji, zda by mi v tomto městě, kde jsem to znal jako vlastní boty, nepomohla se zorientovat a neukázala by mi nějaké pěkné restaurace, kde bych se dobře najedl. Souhlasila, tak jsme si dali sraz u Sears Tower, nejvyšší budovy v Chicagu. Dosud nevím, proč vybrala zrovna toto místo. Asi abych ho našel.

Přišla přesně v půl a měla rozkošné sněhobílé večerní šaty, přesně takové, jaké se hodí k této příležitosti. Předal jsem jí pugét holandských tulipánů, které v celém Chicagu nebyli k sehnání, tak jsem pro ně musel do New Jersey. Už když jsem pro ně jel, mě napadlo, zda je toho všeho zapotřebí, ale opět nade mnou zvítězil ten známý chtíč. Zavedla mě do restaurace Le Petit France, kde jsem byl samozřejmě už párkrát předtím. Doufal jsem, že mě nikdo z obsluhujících nepozná. U vchodu stál muž, jež se představil jako Julianne, uvedl nás ke stolu a popřál příjemný večer. Po chvilce už u nás byl číšník. Naštěstí jsem ho neznal, takže mi spadl kámen ze srdce, že budu prozrazen. Jacques, jak se onen číšník představil, nám nabídl srnčí paštiku s lanýži jako předkrm a k tomu báječné archívní Bordeaux z roku 1978. Kate byla milá, vypadala trošku vystrašeně, jako malá holčička, co se ztratila ve velkém městě. Byla rozkošná, a já myslel jen na to, jak ji přimět k návštěvě mého apartmá. Vše šlo jako po másle. Povídali jsme si a Kate mě hltala každičké slovo, které jsem řekl. Vyptávala se i na úplně banální věci a já se opět cítil jako bůh. Ona mi dávala pocit, že zvládnu všechno. Vše jsem také zvládnul. Kate skončila v mém apartmá hotelu Palace na Covington Street.

Přijel jsem domů do New Yorku, sedl si v obývacím pokoji, nalil si sklenici whisky a přemýšlel. Zdá se vám to divné? Mě také. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Stále ne a ne zapomenout na mou malou Kate, Le Petit France a celé Chicago. Vzal jsem do ruky telefon a namačkal Kateino číslo. Hleděl jsem na display a přemýšlel, co to vůbec dělám. Vždyť jsem těm všem holkám nikdy nezavolal. A teď. Sedím tady jako hromádka neštěstí a jediné na co myslím je Kate. Bože, já se snad zamiloval. Ne, to ne, to by se mi přece nemohlo stát. Vždyť jsem si s ní hrál přesně tak jak jsem chtěl.

Vytočil jsem číslo.

„Dobrý den, Mill’s Industrie, u telefonu pan Barney, jak Vám mohu pomoci?“: ozvalo se na druhé straně.

Výborně, pomyslel jsem si, nedala mi cizí číslo, tak to mě určitě taky ráda uslyší. Musel jsem se prokousat přes všechny ty sekretářky a spojovatelky, a tak jsem nahlásil obchodní oddělení. V tu chvíli mi došlo, že vlastně ani nevím, jak se jmenovala příjmením. Řekl jsem si, nevadí, kolik takových Kate může dělat na jednom oddělení v jedné firmě?

Po přepojení říkám : „Já Vás zdravím, jmenuji se John Love, dovolal jsem se na obchodní oddělení?“

„Ano. Co byste potřeboval?“

„Velmi nerad Vás ruším, ale chtěl bych mluvit se slečnou Kate, která u Vás dělá na oddělení.“

„Kate??? Tady žádná Kate nikdy nedělala. Nevíte náhodou příjmení?“

„To právě bohužel nevím, byl jsem včera u Vás ve firmě a na Vašem oddělení mluvil se slečnou, která se mi představila jako Kate.“

„To je mi velmi líto, pane Love, žádná Kate zde nepracuje, nashledanou.“

Polil mě studený pot.

„Nashle..“: řekl jsem značně rozladěným tónem. Začal jsem přemýšlet ještě víc. Kdo to byl? Proč mi lhala? Nebyl to sen?

Už mě začala bolet hlava, jak jsem intenzivně myslel na včerejší večer. V tom najednou zazvonil můj telefon. Skoro jsem se lekl, jak mi začal vibrovat v ruce. Na malé zelené obrazovce jasně svítilo jméno LAURA. Co chce, říkal jsem si. Vždyť jsem ji přes tři roky neviděl.

Zvedl jsem to.

„Ahoj Lauro, jakpak se máš? Dlouho jsem Tě neviděl.“ : snažil jsem se vyplodit co nejpříjemnější tón, ale moc mi to nešlo.

„Nazdar Johne, tak jak bylo v Chicagu? Bavil jsi se opět skvěle?“

Jak ví, že jsem byl v Chicagu, proč se na to ptá, říkal jsem si.

„No.. Jistě..“ : a nahodil jsem umělý úsměv, tak jak jsem to měl naučené.

„Kate neexistuje. Jmenuje se Angelina a je to má sestra. Je opravdu božská, že?“

Sotva jsem lapal po dechu, sevřel se mi žaludek a já jen na prázdno polykal.

„Angelina? Sestra? Co? Proč?“ Nic inteligentnějšího mě v tu chvíli bohužel nenapadlo.

„Víš, ty jsi takovej parchant, že každou ženu zmanipuluješ a pak odhodíš jako špinavej hadr. Angelina je velice šikovná holka, která přesně ví, co na takový hajzly jako ty platí. Použila na tebe tvoje laciný zbraně a ty jsi se chytil do vlastní pasti. Měj se a sbohem.. píp.. píp.. píp..“

Práskla mi s telefonem a já se nezmohl ani na slovo, natož, abych ji zavolal zpět a vše sebevědomě a mě vlastním způsobem vyřešil.

Tak a teď vidíte, jaká věc mě vyléčila z té závislosti. Ano, závislost, tak tomu teď říkám. S odstupem času musím Angelině poděkovat, protože stát se mi to o pět let déle, když jsem potkal svou úžasnou manželku Amandu a kvůli mé závislosti bych o ni přišel, to bych pravděpodobně nepřežil. Vím, že čas léčí vše, ale Kate, protože s tou jsem byl tenkrát v Chicagu, stále a to i po deseti letech nedokážu dostat z hlavy. Ale vždy, když mi je nejhůř, vzpomenu si na ni a rázem je mi lépe. Víte, říkám to proto, že v životě to tak prostě chodí. Jednou kdysi jeden slavný muž řekl : „Nemusí pršet, stačí když kape.“

A tato velká myšlenka mi naprosto změnila celý život. Přestal jsem tolik dřít, našel si ženu, měl s ní (a mám) děti a přestal jsem myslet jen na sebe.

La bella e vita..

Vždyť život je tak krásný, když jdete s někým a ne sám..

A já byl sám, byl jsem závislý..