Zlý sen

ZLÝ SEN

Bylo mi čerstvých 35 let. Měl jsem všechno. Milující manželku, práci, která mě bavila,podkrovní,nově zrekonstruovaný byt,nábytek z IKEA a spoustu věcí,které jsem vždy chtěl vlastnit. Měl jsem dost peněz,abych si mohl koupit zimní kabát,když mi zrovna byla zima,auto,pokud bych chtěl zrovna řídit,ale to už by bylo sedmé.Měl jsem zkrátka vše.Mých pětatřicátých narozenin se zúčastnilo pouze pár známých,ani manželka dokonce nepřišla.Teď,s odstupem času,vím,že to nebyla náhoda,kterou jsem si omlouval její nepřítomnost.Dával jsem vinu sobě.Má práce způsobovala,že se ze mě stával workaholic a s manželkou jsem si také delší dobu nerozuměl,ale vím,že mě milovala i přes příležitostné krize.Ale nepředbíhejme událostem…

Dva měsíce po oslavě se stavil Daniel.Daniel měl také dost prostředků, aby si žil na vysoké noze.Vlastnil mimo jiné i chalupu daleko od civilizace,na kterou jsme jezdili odpočívat a probírat kšefty.Zašli jsme do jedné z mých osmnácti restaurací a dali si kávu.Daniel mi vyprávěl o přítelkyni a o jejich společném pobytu na již zmíněné chalupě.Nedalo mi to,a zeptal jsem se :“Danieli, poslyš, co kdybychom jeli teď o víkendu k tobě a vzali sebou pár známejch, které jsem neviděl přes rok.“.Souhlasil.V půlce následujícího týdne jsme domluvili, že pojedou ještě Renda, Martin, Michal a Petr. Renda byl synáčkem jednoho místního magnáta.Nikde nepracoval,ale zjevně mu to nevadilo.Přes všechen ten chlast by na práci stejně neměl čas. Zatímco Martin byl uvědomělým a loajálním zaměstnancem rodinného podniku s obratem přes půl miliardy. Vždy, když jsem potřeboval pomoc nebo důležitou radu, na Martina jsem se mohl vždy spolehnout. Michala jsem znal krátce, jevil se jako dobrý přítel a hned jsme si padli do oka. Pracoval na rodinné farmě o rozloze několika hektarů, staral se o koně a bavil ho rybolov. To víte, vlastnit elektrárnu, to je statek spíše pro zábavu. Energií zásoboval celou jižní část našeho ostrova. No a nakonec Petr, ten nikdy nezkazil žádnou legraci, někdy kultivovaný „kravaťák“, jindy sexuální „maniak“, kterému je jedno co se mu v tomto směru připlete do cesty.Jako generální manažer největšího tuzemského výrobce účetního a daňového software, do naší party také zapadal. Už jsem se na ně velmi těšil a nemohl dospat sobotního rána. Na inkriminované období jsem pověřil svým zastupováním svou sestru. Když jsem ve středu vše oznámil manželce, tak si sbalila kufry a za nesmírného kraválu odjela, až do odvolání, bydlet k mamince. Řekl jsem si, že si to shledání se známými nenechám ujít, a tak ji bez jediného slova nechal jít.

Odjezd byl naplánován na 11.⁰⁰ dopoledne. Daniel se pro mě měl stavit. Přijel o třičtvrtě hodiny déle, za což jsem vyslal na jeho adresu pár neslušných výrazu, ale šťasten v očekávání výborného víkendu jsem se umoudřil ještě, než se stačil rozjet. V autě seděla jeho přítelkyně Monika a Daniel hned začal upřesňovat příjezdy ostatních a program na večer. Dozvěděl jsem se, že Renda je už druhý den na chalupě a „udržuje oheň“ s lahví whisky v ruce, a že Martin,Michal a Petr přijedou až navečer.

Přijeli jsme na chalupu a já, již v zapomnění práce a rodiny, vběhl dovnitř a zdravil se s Rendou, který už mě skoro neviděl a láhev mu padala z ruky. Nicméně jsem si obdivuhodně popovídal s dalším přítomným, což byl Artur, místní poustevník a jediný obyvatel tohoto teritoria. Daniel Arturovi vozil z civilizace jídlo, pití a oblečení a Arturova vděčnost neznala mezí. Když přijelo více lidí tak Artur zabil králíka nebo ovci, kterých měl asi padesát, a byly hody.Daniel si toho také vážil a tak mezi nimi byl zvláštní vztah otce se synem a zároveň bratra s bratrem. Artur ve svých osmašedesáti letech vypadal vedle Daniela, jako jeho otec, což dokládaly i rady, které plynuly z jeho životních zkušeností, a naopak se bavili tak lehce a otevřeně jako nejlepší přátelé. Artur šel opět pro něco na rožeň a já do sebe hodil pár panáků té nejlepší dvanáctileté skotské.

Alkohol již začal zvolna projevovat svou přítomnost v mé krvi, když přijel zbytek. A tehdy to začalo, měl jsem nevyvratitelný pocit, že se tu děje něco podivného. Přišel Martin a jako obyčejně se zeptal, kde je Alena, moje manželka, ale nezeptal se jako obvykle. V jeho očích bylo něco, o čem jsem já nevěděl. Také se mi zdálo divné, že se na ni vůbec ptá. Domlouvali jsme přece, že to bude pánská jízda. Řekl jsem mu, že je nemocná, abych nemusel vyprávět že máme krizi, a že odjela ve středu k rodičům a podobné v tu chvíli nezajímavé problémy. Dál už to šlo ráz na ráz…

Všichni se zdáli být velmi podivní, nikdo se semnou nebavil, až na obligátní otázky typu:“Jak se máš?“,“Kolik už jsi toho vypil?“ a podobně. Na vše jsem odpovídal s nedůvěrou a velmi stroze, abych slyšel o čem si ostatní vyprávějí.

V tom mi došlo, že všichni se baví o situacích a věcech, které jsem zažil s nimi, ale podivným způsobem jsou, až ironicky a s pohledy upřenými neustále na mně, interpretovány, aby mi konečně došlo, jaký jsem chudák a co vlastně pro ně znamenám. Cítil jsem narážky na moji pýchu, chamtivost, závist a další hříchy, o kterých sice vím, ale nikdy bych si je, přes svou ješitnost, nepřipustil. Byl to přesně ten rozhovor, který proběhl mezi mnou a Alenou před pár týdny. Naprosto přesný, dokonce i Monika začala brečet v ten samý moment jako Alena. Ptal jsem se sám sebe, jak je možné, že to všechno vědí, vždyť já bych jim to v životě nesdělil. NIC z toho, přece se nebudu shazovat. V tu chvíli mi došla další část celku zvaného „Mozaika“. Alena v tom má prsty, musela jim to říct, ale proč to dělají? Vždyť jsou to dlouholetý přátelé. Znají mě déle než Alenu. Co mají zalubem? A co má Alena? Co chtějí udělat? Neustále se mi to honilo hlavou, ale pořád jsem poslouchal ty neuvěřitelné narážky a ironické pochvaly za to co jsem kdy a kde udělal. Ty narážky, stejně jako ta hádka, nebyly mířené na mě, to jsem viděl, ale jejich pohledy mě neustále přesvědčovali, že jejich, cizích lidí týkající se, rozhovory mají cosi společného s mojí osobou.

Najednou se mně Daniel zeptal:“Co ti je Tome?, Seš celej zelenej, není ti blbě?“ Já jen řekl, že ne a že je vše v pohodě. Daniel na to:“Počkej v deset!!!“. Když to říkal, měl v očích výraz jako samotný ďábel a mě přešel mráz po zádech. Tuhle větu jsem si vryl do paměti a od té chvíle neustále sledoval hodiny. Hned poté, co se zeptal, se všichni sbalili a někam odjeli. Jen Renda zůstal. Bál jsem se zeptat co se děje a kam jedou. Jen jsem seděl a čekal co se bude dít. Jelikož Renda byl ten, který semnou pil od začátku panáky, zeptal jsem se ho s důvěrou poprvé z poslední čtyři hodiny:“Promiň, je to možná divný, ale já tady cítím nějakou konspiraci vůči mé osobě!?“. On jen poznamenal:“Konspiraci???“ a začal se smát, smál se velmi dlouho a já si jen říkal, že nemohu nikomu věřit.I on byl bezpochyby na jejich straně.

Nepřetržitě se mi honilo hlavou co se asi v těch DESET stane. Přijde snad někdo? Alena? Smrt? Hodinky na mé levé ruce už musely od mých ustavičných pohledů prasknout. Všechny ručičky se zdály být zřetelně pohyblivé a já to prožíval s nimi. Tak jsem byl nervózní.

Ještě pět minut mě dělilo od osudné hodiny. Neustále jsem cítil alkohol v mozku, lehce se mi motala hlava, ale na to jsem, při všem tom přemýšlení, prostě neměl čas.

Padla desátá hodina.Staré „kukačky“ na stěně začaly odbíjet a najednou se rozlítli dveře. Stál v nich Daniel. V pravé ruce držel nějaké lano a v levé ruku. Ruku mé manželky Aleny. V tom se zvednul Renda a zavelel:“Tak jdeme!“. Nevěděl jsem kam, ale nejsem žádný hrdina, tak mi nezbývalo, než jít. Byl jsem v šoku a nebyl schopen vydat ze sebe hlásku. Mé zaslzené oči se nemohli odtrhnout od Aleny a Daniela, kteří se začali líbat a sešli do sklepa.

Ve sklepě plném pavučin a vlhkosti stála uprostřed židle a nad ní se kývala žárovka. Řekli ať si sednu. Daniel mi svázal ruce za záda a nohy k židli. Konečně jsem se zmohl na slovo:“Proč???“. To bylo to jediné na co jsem se zmohl se staženým hrdlem a slzami v očích. Najednou Alena vytáhla odkudsi pistoli a přišla ke mně. Naklonila se a povídá:“Ty se ještě ptáš proč? Ty kterej chodíš pozdě domů.“, hned jsem si vzpomněl na hádku Daniela s Monikou,“ Ty kterej seš furt v práci, honíš prachy, abyses mohl masírovat před kamarády, který jsou sice stejný jako ty, ale já s nima nejsem vdaná!“. Dala mi facku a stoupla si o kus dál. Pokračovala:“Alespoň vidíš, co jsou ti tví kamarádi zač. Kdo by nespolupracoval za milion. Za tvůj milion.“ V tu chvíli mi došlo co se děje. Moje pojistky. Všechny dohromady dělali při úmrtí přes 150 milionů. Začal se mi přemítat celý život. Svatba s tou sviní. Pařby s kamarády, který tě pro pár šlupek pošlou do pekla. A Daniel, který jak jsem se dozvěděl, již delší dobu píchá Alenu.

Alena proti mně namířila pistoli. Všiml jsem si, že je moje. Musela mi vzít klíč od mého stolu v pracovně. Můj 9mm Magnum, který prostřelí dvaceti centimetrovou zeď. Věděl jsem, že to musí vypadat jako nehoda, jinak jí nic nedají, ale to už si musí zařídit sama…

Uslyšel jsem výstřel…

Nakonec přišli všichni, které jsem čekal…

Alena, překvapení i Smrt…

Teď, když už jsem mrtvej, mi teprve dochází, že to nebyly všechno náhody, že Alena nejela k rodičům a že Monika byla jen obyčejná děvka, která za prachy udělá Danielovi společnost. Nač jsem vůbec žil, když jsem žil ve lži?

To nebyl život, to byl ZLÝ SEN…