Platonica

Včera jsem vůbec nespala. Seděla jsem u krbu ve starém ušáku, vedle mě praskal oheň a pokaždé, když zapraskal, potáhla jsem si z cigarety. Věděla jsem to předem, koupila jsem si tři balíčky. V posledním se nad ránem komíhaly tři opuštěné bílé ruličky a já je nechala tam, kde byly.

Nemohla jsem spát. Jako každou noc by ke mně přišel můj imaginární přítel, šeptal sladká slova a mýma rukama hladil mé tělo. Nemohla jsem spát, protože jsem věděla, že bude mít jeho tvář. Nesmím. Přesto se mě mé představy poťouchle zmocňovaly a říkaly mi – vidíš, bráníš se zbytečně. „Čistě profesionálně,“ říkal, a přitom mu plály oči ve světle brzkého večera, pouliční lampa se mu odrážela v těch hypnotizujících očích a já už tenkrát věděla, že je zle. Hlas měl hluboký, strašně, strašně starý, a já tajně doufala, že stejně starý je i on. Dveře mi ale otevřela pevná lýtka, žíla pulzující na šlachovitém zápěstí a ty oči.

Potila jsem se zimou, třásla se mi brada a pro knedlík v krku jsem nezdravě sípala. Díval se vážně, jeho zuby si pohrávaly se spodním rtem, labužnicky žvýkal růžové maso a přitom měl ruce v klíně, sevřené jako stará, strašně stará babka. Zdálo se mi, že neposlouchá, díval se na mě nepřítomně, jako by mě neviděl. „Sem už nikdy“, zařekla jsem se v luxusní kanceláři splňující veškeré předpoklady zdravého duševního života. Moderní repráky rozprašovaly moderní tóny moderní hudby, seděli jsme v moderních křeslech v té starobylé póze učitele a žáka. Já schoulená, téměř se v myšlenkách propadající hlubokým křeslem až dolů do prvního patra. On kýval hlavou, stále s rukama vklíněnýma do sebe, občas si pohrál dlouhým aristokratickým prstem s masivním prstenem, kromě nás tím jediným, co působilo zašle, jako bychom zde byli my dva a ten prsten odjakživa a napořád. Na kostelních hodinách odbila celá, já vytáhla peněženku a byli jsme vyrovnáni.

„Čistě profesionálně,“ poslouchala jsem v ozvěnách ten hluboký stařecký hlas, pokud se mi před spánkem chtělo myslet. Říkal mi, že jsem úžasná, úžasná, úžasná.

„Čistě profesionálně,“ znělo mi v hlavě v takových chvílích už jen jako zahoukání sovy kilometry daleko. Tlačila jsem ta slova násilím do hlavy, nořila je tam a ona zase vyskakovala ven, nechtěla být součástí mého vědomí ani podvědomí a já je chápala. Stejně jako když jsem se udělala roztomilou, on to nepoznal a jako běžný muž se na mě usmál ochranitelským pohledem otce. Běžně je už jen krůček k incestu, v té zvláštní bublině časoprázdna by na něj ale nezbylo místo.

Pak se podíval na hodinky a zkontroloval telefon. Vrátil mě tam, kam patřím, stejně jako to dělali všichni před ním. „Sedni si támhle, neotravuj, buď zticha, BUĎ SAKRA ZTICHA!“ řvalo to na mě ze všech stran a já byla dotčena a působila netečně. Řvalo to pak tím hlasitěji, myslelo si to, že jsem si toho nevšimla. Pak jsem nebývala dotčena, ale udeřena, odhozena a dalo mi spoustu práce tvářit se netečně. „S tou nic nepohne,“ řeklo si to nakonec a nechalo mě být. Jako všichni. Neviděli mé večery zhroucené samy do sebe, mé bezesné noci a vlekoucí se, unavená rána. A pak dny, řvoucí na mě ze všech stran.

Dnes si přečtu další knihu. Stejně už nikdy nebudu spát. Bojím se, že by to skončilo. Zmítám se sama v sobě, chci ven a nemůžu, nesmím mě pustit. Uzavírám se, dusím se ve vakuu, kolem mě jen já. Bojím se, co by se stalo, kdybych sama sobě unikla. Šla bych za ním. A skončilo by to. To toužebné zmítání.

Když mám namále, představuji si jeho, ale s jiným obličejem. S kozím, nebo psím, nebo úplně rozmazaným. V mých fantaziích mě nemusí hladit, v mých snech sedí a dívá se. Usmívá a pokyvuje hlavou. A točí prstenem (splním Ti tři přání!) Dotýkal se mě na těch nejintimnějších místech, tam, kde ani já nikdy ne. Nikdo předtím a nikdo potom. Vyvrhl mě a pak mě s vědeckým zaujetím zkoumal, jako objekt na pitevním stole, aby pak řekl svým dlouhým prstům: „Čistě profesionálně, hoši, zašít, než to začne smrdět.“ Má duše se pod jeho rukama chvěla, kunda před vyvrcholením. Chtěla mu stříkat do obličeje ty nejhlubší pocity a myšlenky s takovou přirozeností a tak nenuceně, že by jej to samotného zaskočilo. Těsně předtím, než došla naplnění, obživly kostelní hodiny.

Ale co. Dneska, už dneska!, to udělám. Otevřu se, nadoraz, vykloubím nohy mé mysli, položím na její ramena a pustím mě ven. Dneska, ano dneska!, mám další terapii.