Psí baletka

Seděla jsem na okně v obývacím pokoji a sledovala, jak kraječkované sněhové vločky tančí svůj zimní taneček a lehounce dopadají do křehkých bílých duchen na prokřehlé zemi. Dědeček Mráz nám nakreslil na okno bílé ornamenty a celý můj svět byl najednou bělounký, a vymizely z něj ostré hrany. Na plotech seděly čepičky sněhu, stromy se zahalily do světlého pláště, na louky, stejně jako na pole, dosedla Martinova duchna. Nad ulicemi mezi měšťanskými domy visely poblikávající žárovičky, na náměstí se třpytil vánoční stromek, z vyhřátých útulných domovů zněly koledy a všude vonělo jehličí. Pozorovala jsem všechnu úžasnou vánoční atmosféru a z očka se mi vydrala slza vděku. Nebýt těchto milých lidí, nyní mé smečky, trávila bych tyto vánoce v útulku. Možná bych dostala kost navíc, kdo ví. K oknu přijela moje panička. Dívala se zasněným pohledem ven, do dočista nové krajiny a dojatě zašeptala, „Krása, viď?" Moje panička je bohužel na vozíčku. Je moc milá a hodná a o nic horší, než ostatní děvčata. O schopnost chodit přišla ve svých dvanácti letech, kdy si při pádu z koně poranila páteř. Teď jsem jí seděla na klíně a s pocitem naprostého štěstí vychutnávala její laskavou náruč a její klín, na kterém jsem se ocitla. Byla jsem malinkaté smíšené štěňátko, snad s jack Russellem, vážně nevím. Maminka se toulala po ulicích a když ji chytili dali do útulku, čekala mne a moje sourozence. Narodila jsem se v útulku. Sotva jsem byla schopná se sama najíst granulek oddělili nás ti lidé od maminky a dali do klecí, aby nás jiní lidé adoptovali. Jenže jsem měla od narození vadu, narodila jsem se se špatnou, nějak překroucenou páteří a zadní nožky zdeformované pod tělíčko a překřížené pod bříškem, takže když jsem vstala , vypadala jsem jako baletka v základní pozici. Všichni moji sourozenci už byli v nových rodinách, jen já a můj bráška jsme stále spávali v nehostinném útulku a počítali bezvýznamná rána ploužící se za sebou. Jednoho dne, tři dny před vánoci, se sem přijela podívat moje smečka na nové štěňátko. Paničce totiž umřel pejsek, se kterým sdílela všechny radosti a starosti a byla moc smutná. Projížděla mezi řadami klecí, ve kterých poposedávali ostatní pejsci, většinou ubozí míšenečci z ulic, které nečekal v jejich rodných smečkách dobrý život a lidí se báli. Byla jsem smutná. Moc smutná. Věděla jsem, že si dívka vybere mého zdravého brášku a mne nechá na odpis, že mě veterinář uspí. Že usnu v jeho ordinaci. Dívka se zastavila u naší klece a prohlížela si brášku. Poskakoval u mříží a ňafal. Pro mne nebylo pochyb, že skončím sama v tomto kotci. Smutně jsem seděla a pozorovala dívku. Postavit jsem se sice mohla, ale svým strnulých chozením na ji dojem neudělám. K dívce se přitočil zřízenec útulku: „Mohu nějak posloužit? Být vámi, vezmu si tady pejska, ta fenka je na tom špatně. Podívejte na její škaredé nožky, skoro nemůže chodit. Zato pejsek je vitální-hodil by se k vám...." Něco se v ní hnulo. Viděla jsem to na ní. A chápala jsem ji. Vždyť ona sama je chudinka na vozíčku a zřízenec před ní řekl, něco tak bezohledného, až jsem lapala po dechu. Prosadila si, že si mne chce vzít na klín. Posadila jsem se jí na kolena a podívala se jí do očí. Byly průzračně modré a vlhké. Přivinula jsem se k ní. Nechtěla jsem, aby mne ten pocit přešel. Jednou jedinkrát jsem toužila zažít, jak chutná láska a přivinout se k teplému člověčímu tělu. Přes slzy zašeptala: „Neboj, už to je dobré, Baletko..." Odjížděla jsem zakuklená v teplé přikrývce na Hančiných kolenou. A teď jsem tu s ní seděla a vzpomínala. Nikdy nechci zapomenou pocit našeho prvního setkání.