POGO - echo punkového dětství

Vzpomínám si, jak jsme ve čtrnácti, v roce 1989,začali chodit na strakonický Telex. Už tehdy punkovou ikonu, na jejich koncertech bývali k vidění docela divocí týpci, kteří rozhodně nepreferovali pogo - "kop jsem tě kanadou - pardon, bratře, vícekrát se to nestane". To ani náhodou. A starší bratr našeho splužáka z osmičky Lopi s takovou bandičkou táhl.

My vyklepaní neopeření kinderpunks jsme vyrazili na koncík Telexu a na celé vření pod pódiem jen zírali. Byli jsme přesvědčeni o tom, že dostaneme-li se do té běsnící masy křiváků, pyramid a těžkých bot, nemuselo by to pro nás dopadnout nejlíp. Starší punkboys s tvrdší image než my, punková holata, to viděli jinak a ke stolu si pro nás prostě došli. Popadli nás kolem pasu a do kotle si nás prostě donesli. Pocity zvláštního vzrušení, že jsme jaksi konečně zapadli do punkové komunity záhy vystřídala realita boxovacích pytlů, v něž jsme se proměnili a lítali mezi očírovanými hochy jako hadry na holích.

Když jsme se trochu oklepali, asi jako Rocky před posledním kolem než knokautoval Apolla, dostali jsme  kuráž a vybíhali na pódium zahrát si na skokany. Přece nebudme trhat punkovou partu. Při jednom z těchto výběhů mi ovšem na naleštěném parketu ujely obě nohy a letěl jsem tak rychle na hubu, že jsem před sebe ani nestačil dát ruce. Bolest mnou rezonovala jak blány pod údery paliček telexáckého bicmana. Záhy jsem zjistil, že se nemůžu zvednout. Dopadl jsem na obě kolena a těžce si je narazil. To jedno povolilo, ale druhý do rána oteklo. Byl z toho výron jako malej meloun.

Na chíře mi tahali krev a máti se ráno divila, proč jsem celej barevnej. Jak jsme byli propocený na kost, tak mi pustili vodové barvy, kterými jsme si vyzdobili svá punková řádně potrhaná a sichrhajskami prošpendlená trička. 6 týdnů rekonvalescence bez školy byla jednoznačná pohoda, četl jsem jednu Foglarovku za druhou a do uší mi z ošoupané kazety burácel Telex, prostě paráda.

Jen od tý doby po delší jízdě na kole nebo změně počasí o sobě koleno dává vědět a naznačuje, že ještě neřeklo poslední slovo. Na důchod se mám asi na co těšit, dožiju-li se ho.

Ale, stálo to za to. Nicméně agresivní pogisty od té doby opravdu nemusím.