Umění v zrnkách prachu

            Zrnka prachu si hrála s kouřem z cigaret, který nikdo nevyvětral, a oba v té pošetilé hře splétali svá propletená těla se slunečními paprsky, dopadajícími dovnitř umaštěnou clonou nemytých skel, do fascinujících uměleckých děl, která bořili pouhým mrknutím oka, jen aby z jejich zkázy vytvořili nová. Svou živou hravostí mi připomínali bezstarostnost malých dětí, nevnímajících dusivou tíhu vlastního světa, přestože nevinnost dětské duše by se do podivného přítmí té místnosti, na rozdíl od jejich stínového tance, vůbec nehodila.
            Byl jsem rád, že u stolu sedím sám, jen se sklenicí červeného vína a kouskem papíru, na který jsem psal verše o kráse prachových zrnek a cigaretového kouře, proklatých tlumeným světlem slunečních paprsků, svazujícím je v jedno, jako srdce milenců, kteří sotva okusili první hořké doušky citu zvaného láska.
            Nebyl jsem rád za tvou nepřítomnost, ale za samotu, která mi dovolila pozorovat skutečnou krásu, ne jen falešnou upřímnost lživého pohledu tvých mandlových očí.

                Víš, vlastně je lepší, že jsi pryč.
             Pro tebe jsem byl vždycky jen pošetilý blázen, tvé oči se nikdy nepodívaly do mého nitra, ani otevřenou branou mých, neviděly ve mně umělce, ale naivního snílka, protože za každou cenu chtěly vidět chyby a oči vždy vidí to, co chtějí.
            Pamatuješ jak jsem ti  na záda vlastní krví kreslil svou duši? Na tvé tváři byl jen shovívavý úsměv, který nic neříkal, ale v dotecích tvých rukou a arogantních křivkách tvého těla jsem místo pochopení četl výsměch. Výsměch za to, že jsem ti přinesl své srdce.
            Je lepší, že jsi pryč ...

            Na papíře, který ještě před chvílí nebyl ničím víc než nepopsaným listem, čekajícím až jej zaplaví krvácení mé duše, se ve změti přeškrtaných čar zformovalo  pár hloupých veršů o kráse osamění v začouzené kavárně, zalité slunečními paprsky, nažloutlými od oken, jejichž mytím se nikdo neobtěžoval. Těch pár řádek bylo však jen ubohým odrazem pravdy, protože ani já v té chvíli nebyl ničím víc¨než vybledlým odleskem vlastního já.
            Byl jsem rád, že u stolu se mnou sedí jen samota. Byl jsem rád, ale stejně to bolelo ...