Dlouhonozí sloni

Tenkrát, tenkrát trochu pršelo, tenkrát pršelo a my spolu pozorovali slony ... pamatuješ lásko ...

    Letmé doteky smutných stínů ti kreslily obrázky na unavenou tvář a já, s dlaní položenou na tvém tlukoucím srdci, tiše sledoval vratký pochod Dalího slonů, kývajících se na křehkých pavoučích nohách, cestou do neznáma přes bílou zeď.
      Špičky mých studených prstů lehce psaly po linkách tvého nahého těla a letmými polibky motýlích křídel opatrně stíraly slanou rosu, co se ti, jako těm trpělivým slonům, zachytila na řasách, že smutné pršení z hloubi tvé zlomené duše je láska, kterou nikdo nepochopil, láska na prodej za pár něžných lží, co jsem ti holýma rukama vpisoval pod kůži.

      Perlení kapek deště
      smutně padá do očí,
      co křičí ať prší ještě,
      dřív než je rozmočí
      a smutné rány zasolí
      svou těžkou hořkostí,
      když láska tiše zabolí
      krvavou něžností.

      Bolestí z rozedřených rukou jsem do něžných obrysů tvého těla jemně vetkal několik skřípajících veršů a horkými rty z těch tvých něžně slíbal pár kapek kovově hořkého vína, ne pro falešný úsměv na čerstvou nocí ospalé tváři, ale pro matný odlesk lásky, vetkaný do stříbra slunečních paprsků, co ti ulpělo v očích, vlhkých vlastní solí.
      Nad hlavami nám prodlévala trpělivá stráž v podobě stáda mlčících slonů, kteří vplétali nitky svých dlouhých nohou do našich propletených vlasů a nabízeli lákavou šanci horkostí vlastních těl vymazat ze světa, alespoň na malou chvíli, veškeré bytí, krom nás dvou, šanci, kterou jsme plnými doušky lačně pili ze spojených rtů.

      Lásko podívej,
      co se z nebe snáší,
      tichý motýlí rej,
      který srdce zháší,
      jak plamen svíce
      pod temnou oblohou
      tvé unavené líce,
      co plakat už nemohou.

      Něhou zkřehlými prsty jsem ti na záda psal obrázky, své černobíle drobné kresby, snad lehkou krásu trápení, snad nesnesitelnou bolest lásky, snad hořkost slov, co ti němě sklouzávala ze rtů, jako slzy těžké solí z očí nevidomých ranami dávno zapomenutých citů.
      S tvými letmými doteky, lehce vykreslujícími ostré kontury mého těla, s tvými něžnými polibky na mé horké kůži, přišla ta známá vteřina, dlouhá tisíce věčností a já zůstal navěky nehybně ztracen v čase na své nekonečné cestě bez cíle, jako ti uplakaní sloni z obrazu nad postelí.

---