Tušení zla

Dlouhou dobu se jen tak vznášela ve vzduchu, nechala se unášet proudy vzduchu a plula povětřím, bez své vlastní vůle a nebyla ničím. Nikdo jí nemohl spatřit, nikdo se jí nemohl dotknout, netvořila žádnou překážku, nekladla žádný odpor. Byla podobna tomu druhu vzpomínky, který na člověka dolehne na místě, kde něco významného prožil. Jenom takové neurčité rozvlnění vzduchu, jako když je horký letní den. Tomu byla podobna nejvíce. Byla tedy, ale nežila, ztracena v jsoucnu, smíšena s atomy kyslíku se pohybovala světem. Chvíli byla zde, pak zas tam, neúnavně putovala ve svém nehmotném vězení. Ale bylo-li to vůbec vězení. možná že to pro ni neznamenalo víc, než jen jedno malé nadechnutí a vydechnutí, kterého si člověk ani nevšimne. Čas pro ni nic neznamenal, jako neznamená čas nic pro žulovou skálu a čas je to, co způsobuje že si uvědomujeme své věznění. Byla, prostě stále byla! A to na tom bylo to nehorší. Měla se rozpadnout, doletět, zmizet, ztratit se, přestat být v jakémkoliv skupenství a podobě. Neměla tu zůstat, protože tohle vlastně ani nebyl svět pro ni. Měla by žít někde, kde by mohla pocítit alespoň záchvěv toho, co lidé považují za štěstí. Ne, vždyť je to směšné říci o ní že by mohla vnímat svými smysly, tak jo člověk. Jen člověk může být šťastný v tom opravdovém slova smyslu, jak je chápeme. Pes být šťastný nemůže, stejně tak kůň, ryba a každý jiný tvor na zemi krom člověka. pes může být spokojený, když sedí v teple vám u nohou, kůň může s radostí běhat po lukách a spásat hromady trávy. A kdy je spokojená ryba? Nikdo neví, ona to na sobě nikdy znát nedá. Ale k čertu s tím vším! I kdyby, kůň, pes, ryba, kočka, nebo třeba racek mohli o sobě říci, že jsou šťastní, stejně by to nic nevyřešilo. Ona byla jiná a přestože mnohokrát obývala smrtelná těla nemála živočichů, vždy jim byla tak vzdálená, jako nebeské výšiny hor mořským hlubinám. Její nároky stály jinde, dívaly se na svět z nedostižné výšky. Byla zmítaná svou podstatou, která byla celou její bytostí. Nebytelná bytost.

Zřejmě nejpravdivější by bylo přirovnat jí k citovým hnutím, která postihují každého zvlášť a přece jsou vlastní všem lidským tvorům. Co takový smutek? Přichází nečekaně, zrodí se v hlavě a usadí se tam? Nebo ho je možné nasát s nádechem v povětří? Lepším příkladem bude láska, ta přeukrutná dobyvatelka. Když na vás přijde, myslíte si, že se vám dlouho rodila v hlavě, než se vyklubala z vajec? Nebo, že to praskla nějaká céva a kapka krve teď tlačí na váš mozek? Mnohem pravděpodobnější se mi spíš zdá, že se jí lze nakazit, tak jako chřipkou, když jí vdechnete. Nějak tak, jako si lze představit existenci roje miliard neviditelných bacilů, tak nějak si zřejmě lze představit jí. Její zvláštní podstatu bytí, kdy ona není ničím jiným, než jen svou podstatou, bez těla, bez mysli, beze všeho. Nemá mysl, tedy jedná intuitivně. A toto předurčení jí znovu a znovu ponouká probudit se opět k opravdovému životu, znovu se zrodit. A tak se také pokaždé stane, dokud nezemře svou opravdovou smrtí.