Básnička

Báseň jména:  Hvězdy jsou tmavé a nebe svítí.

                        Život je podivný, jediný a končí v řiti!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Prolog:  Začíná a končí v nemocnici

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Venku byla tma a nad ní prý hvězdy.

Marika sedí v křesle, je nakloněna ke mně, já k ní.

Ze zelených  opěrek křesla kouká molitan, z modrých očí Mariky obavy strach nepřítomnost a

malé krátké příjemno, které  vyvolala moje dlaň na jejím lítku.

Hvězdy venku skutečně byly.

Ve sluchátku, které přestalo zvonit se profesně ozval hlas sestry, ženy co půlku dne na sobě nosí bílou, hlas sestry pro všechny.

Krom hvězd byla venku i zima.

Ruce jsem navlékl do rukávů pláště a jeden z řady knoflíku prostrčil obšitou dírkou.

Mariku jsem pohladil po rezavých vlasech ležících na stehně. Po čtyřech vlasech jejichž kořínky se musely v nedávné době uvolnit a při gravitačním pádu k podlaze je zastavilo stehno violončelistky v zelené nohavici kalhot.

Tma venku nebyla tak hrozná, všude sníh, který ladil s mým tříčtvrtečním pláštěm.

Velký vůz jsem našel již při dvacátém – až čtyřiadvacátém křupavém došlapu.

Můj třicátý-sedmý krok nad  hroudy ledu zastavily těžké dveře, držící v komplexu staleté nemocnice chlorový pach.

Nepopsatelný průchod spícím interním oddělením zastavila sestra jdoucí mi naproti. Hlavu má upřenou ke gumovým rukavicím. Já k vráskám které v rukavicích mizí.

Další krásná noc a další exitus.

Marika bude spát, až se vrátím.

Budou se jí zdát strašidelné sny,

sny co se ji zdávají vždy, když je se mnou ve služebním pokoji.

Pokoji s oknem do parku plného cypřišů a výhledem na popraskanou šedou dvaceti metrovou rampu ke dveřím márnice.

Další hvězdná noc a další exitus.

Sestra otvírá dveře se značkou ž.12.

Čtyř lůžkový pokoj.

Tři zhaslé neonové lampičky, jedna rozsvícená.

Čtyři spící stařenky, jedna na věky.

-Není bílá jako ty sněhové brázdy lemující břehy cest, jako ty hvězdy na obloze, jako to prostěradlo do které ji zakuklíme.

Tváře má stále trochu růžové.

Ruku pod hlavou,

jako by spala stejným spánkem, co ostatní babičky na postelích  12/1  12/3  12/4 .

-Není to babička pro všechny.

Je to babička Růžena, babi Růženka.

-Není to babička pro všechny.

Je to moje babička.

„Je mi to líto Libore“  formálně pronesla kdesi z dáli, vedle mě stojící sestra z povolání.

Hvězdy jsou tmavé a nebe svítí.

Život je podivný, jediný a končí v řiti!

„Mám jít s tebou“ zeptala se sestra pro všechny.

„Ne, nemusíte“ odvětil jsem s ještě netřesoucím se hlasem.

Jedno malé a dvě velká kola  plechového vozíku skáčou na betonové rampě.

Dvaceti-čtyřmi kroky vystoupáme k oprýskaným dveřím od vestibulu staré márnice.

Nejsou zamčené.

Stojím a koukám na kliku.

Otočím se k babičce schované pod kopulovitým víkem.

Pak k budově se čtyřiceti-šesti okny a vchodem.

Ve čtyřech z nich je světlo.

Za jednou ze skleněných tabulí se žlutě třpytí lampička a Maričiny modré slzy.

Marika nespala.

            O týden později mně řekla, že ten den měla hrozný strach, že babička umře.

A že když mě viděla, jak tlačím tu káru, neměla sebemenší sílu, si vyvrátit představu, že doprovázím právě ji.

Za tři-sta-sedmdesát dní, jsem se s milovanou Marikou rozešel.