Člověčě s jménem proklatým.

Očima mojí němé tváře a zdrojem mojí temné záře stal se jediný. Život naruby obrátil a v němé tváři navrátil úsměv nevinný. Touhu po klidu křížů řad, teskno po moci zaplakat zhmotnil jen a jen. Připomíná klid krchova a svíce vůně medová večer právě ten. Vrátila slzám sůl a stesk, dala prahnoucím očím lesk jedna osoba. Říkám-li tohle zpaměti, pak mluvím plna napětí, ne však za oba. Pro Vás já píšu tyhle řádky; čtěte je, ač třeba pez památky, pakli nežije. Chtěla bych Vám už jenom říci, že v rukou mých je pro kytici Euthanasie. Co moje mysl nyní plodí, to se jen do tmy světa hodí. - je to bez ceny. Ty myšlenky mě napadly, ač dávno ve mně uvadly květy štěstěny. Chci vzdáti vážně vřelé díky očím, z nichž zbyly ve mně z dýky rány z bojů front. - Očím, jež s menším varováním plní mi mysl věnováním, stíní horizont. Tomu pohledu uhnout chtěla hlava má, tehdy zpitomělá ze ztrát vědomí. Chci jenom říct, že nevnímám, jak údery hrany svojí mám na svém svědomí. Aortou se mi prořezává a krvi mojí volnost dává, radost zabije jiskra šílenství dojetí; životodárné pojetí Euthanasie.