Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePsychadelická sonda do světa jednoho normálního chlapce Davida Pazanowskiho
Autor
a4am
Psychadelická sonda do světa jednoho normálního chlapce Davida Pazanowskiho
Billy Smith, 1902, California.
Patricia Kőrnelová, 1927, Velká Británie.
Faruh Zanyiev, 1952, Uzbekistán.
Franz Krausz, 1977, Německo.
David Pazanowski, 2002, Česká Republika.
„Pět různých lidí, národností, povah, věkových kategorií.
Pět různých příběhů, které pojí jeden osud.
Jsme bohové věčnosti, trpitelé našich ideálů, jsme všechno a jsme nic, jsme stíny
našich vlastních já, bloudíme, čekáme, žijeme...“
„Toto je můj příběh, můj osud, MŮJ ŽIVOT!“
David Pazanowski
Pohlédl jí do očí. Jejich pohledy se setkaly. Ucítil její parfém. La chevolier d’Leon. Usmál se. Svět kolem něj se zastavil a on pochopil... Mohl by to skončit... Všechno... Ale ON musí žít.
Miluje svého bratra a zároveň nenávidí jeho sobeckost.
Nenávidí svého bratra a zároveň obdivuje jeho objev.
Teď se ho zeptá, jestli se něco děje. Očekává to. V mysli již má připravenou odpověď a výraz číslo patnáct. Nadechuje se a počítá do tří.
-1-
-2-
-3-
„Děje se něco, Davide?“
„Ou, promiň, jsem se zasnil, jsem divný dneska.“ Jde ke dveřím od bytu, odemyká již nachystaným klíčem.
„Ty jsi divný pořád!“ směje se ona. Pohledná dívka... Někteří tvrdí, že pohlednost je pojmem relativním. Ale každý se shodne na tom, že ONA pohledná prostě je.
Vejdou dovnitř, nachází se v malé předsíňce, ona tiskne svou hruď na jeho, nedostatek prostoru využívají k výměně tepelné energie. Políbí se.
„Heeeey, jsme poprvé u tebe, tak bys mě taky mohl nejdříve provést, a pak až třeba... něco...“
Potulně se usměje.
„Takže nalevo je kuchyň, napravo koupelna, rovně je pokoj mého bratra, který se tak trochu zcvokl, a toto je můj pokoj, kde se nachází moje postel... Si udělej pohodlí, sedni si, lehni si, klidně se svleč...“
Zkouší to, pokaždé a pokaždé, a pokaždé a pokaždé ho odmění nechápavě chladným pohledem...
„To byl jen vtip, vtip, vtípek,“ zamlouvá to. Vyloudí na ní lehký úsměv.
Ona si sedá na postel, on se přesouvá k videu. Pokoj je malý a David nepořádný. Pokud by se na člověka hledělo podle stavu jeho pokoje, David by byl někde vespod pomyslné pyramidy lidské společnosti.
Jí je to jedno, miluje ho.
„Tak kterou epizodu si dáme?“
„Epizodu?“ ptá se a ústa se jí zkřiví do kyselého úšklebku.
PRAVIDLO ČÍSLO JEDNA: Holky nemají rády Hvězdné války!
„Tak pro zahřátí si dáme trojku,“ vytahuje kazetu a dává ji do přehrávače.
Ona očekává, že se bude dvě a půl hodiny nudit, on ví že ne. Ještě žaluzie, skočí vedle ní do postele, obejme ji a stiskne PLAY.
KDYSY DÁVNO V PŘEDALEKÉ GALAXII...
„Nevěděla jsem, že máš bratra...“
Poprvé co mu nevadí, když někdo vyrušuje u Hvězdných válek.
„No, mám ho rád, ale moc se s ním nechlubím...“
„Ale vždyť...“
„Dívej,“ skočil jí do řeči „můj bratr se před dvěma lety dozvěděl, že zemře. Že zemře brzo. A v té době se změnil. Uzavřel se do vlastního světa, kde se řídí vlastními pravidly. Pořád jen počítá a počítá, nekomunikuje, nejí, skoro nespí, na ničem mu nezáleží, jen na číslech. Prostě se trochu zcvokl, trochu více, je na něj depresivní pohled... Víš...“
Tentokrát mu do řeči skočila ona a políbila ho. On věděl, že ona ví. Ví, že ho miluje. Ví že on jí ne. Sundává ji tričko, zavírá oči, imperialistické vojsko se dostává na první metu.
Je to poprvé, posté, potisícé. Zná každý záhyb jejího těla, od písečných plání na jihu po sopečné vrchy na severu, má to zmapované a geografie vždy byla jeho silnou stránkou.
Teplý pocit projel jeho tělem. Ona se zachvěla. Upadá do letargie, vychutnává si ten pocit dočasného vítězství, snaží se oklamat sám sebe... Už nemá moc času... Hlava mu těžkne, zavírá oči...
4 – 8 – 15 – 16 – 23 – 42
Zahřmělo. Ne doslova. David se probouzí. Úzkost ho zaplavuje, žaludek se mu svírá. Už si ale zvykl.
Ona nikde, jeho bratr nikde, nikdo nikde. Ve vzduchu je cítit Nicota.
Televize šumí svým typickým televizním šumem. Tupě bere ovladač a vypíná ji. Nikam nespěchá, má hodně času.
Doplazí se do kuchyně, a z ledničky vytahuje mléko. Pije přímo z láhve, jako každý správný chlap. David jako devatenáctiletý mladík má zkreslené představy o podstatě "chlapství“.
V koupelně putuje mlíko z oběžného systému jeho těla zase pryč.
Koukne se do zrcadla, a uvědomí si, že vypadá strašně. Utěšuje ho jen jeho teorie, že každý vypadá po ránu strašně. Rychlá sprcha to spraví...
Zuby projede kartáčkem přesně šestašedesátkrát. Doprava – doleva – nahoru – dolů – nahoru –doprava – doleva – nahoru – dolů – nahoru, zakončené majestátním pohybem dolů.
Obléká svou oblíbenou košili, rukávy zahýbá k podpaží, límeček si rovná nahoru. Navleče se do svých modrých kalhot, a na sebe nasouvá žabky. Vychází ven... Ne, na nic nezapomněl. Dneska ctí styl ala NO-UNDERPANTS.
Ostrava je sama o sobě temné město. Prázdná Ostrava je ovšem až hrůzostrašný zážitek. Mraky na obloze jakoby se zastavily, vzduch zhoustl, jeho tep se zpomalil na minimum. Davida to ani nevykolejilo... Není ani světlo ani tma, město samo jakoby odráželo jeho vnitřní pohnutky.
A on je už znuděn životem.
Prochází alejemi v parku, vychutnává to ojedinělé ticho.
Prochází kolem bytů svých bývalých lásek.
Kolem bývalé práce svého otce.
Byly časy, kdy miloval své rodiče nadevše. Byly časy, kdy si užíval každé chvilky svého života.
Ale jak čas plynul, a svět se měnil, začal se David měnit s ním. Tento proces se dá nazvat osobní evolucí. A když se svět zastavil, zastavil se i Davidův vývoj. Jeho srdce se obrnilo proti citům.
Ne, že by nedokázal milovat. Stále miluje svou matku, otce, bratra, přátele, ale spíš z povinnosti.
Přesto existuje naděje... možná...
Nechává sebou protékat volný tok myšlenek. Chvíli má pocit, že létá, chvíli má pocit, že padá.
Bezvětří. Psychický automatizmus pozvednut na další úroveň.
Sedá si na lavičku. Čeká ho důležitý hovor.
4 – 8 – 15 – 16 – 23 – 42
Nejbližší telefonní budka se rozzvonila. Jde k ní, zvedá sluchátko.
„Haló?“
„Ahoj brácho, tady Michael. Nic neříkej, jen poslouchej!“
Michael zní stejně šíleně jako vždycky, pomyslel si David.
„Tohle neslyšíš poprvé, teda jednou to slyšíš poprvé, ale jinak se asi opakuju, ale pro kontinuitu je nutné, aby tvé další verze slyšely to, co ty poprvé. Uznávám, zní to trochu nesmyslně, těžce se to vysvětluje. Nejdříve tedy informace nejdůležitější, já jsem se nezbláznil, nikdy jsem se nezbláznil. Když jsem se dozvěděl, že zemřu, tak jste mohli předpokládat mou reakci. A přirozená reakce je přece Jak tomu mám kurňa zabránit?
David položil sluchátko, a vyráží směr domov.
A jednou, jednou to zvládneš... Uvidíš...
Tato slova jeho bratra mu vrtají hlavou již hodně dlouho... Co tím myslel... Co zvládnu...
A v tu mu srdce zabušilo, a vlilo mu do žil onu již zmiňovanou Naději.
Utíká domů. Jeho žabky ťapkají po asfaltovém povrchu.
Ne dnes, ne zítra, ale časem, časem opravdu uvidím.
Otevírá hlavní dveře, vybíhá schody do čtvrtého patra.
Celý udýchaný zastihne svou krasavici u bytových dveří.
Ještě nikdy nebyl tak šťastný, že ji vidí.
Teď se ho zeptá, jestli se něco děje. Očekává to. V mysli již má připravenou odpověď a výraz číslo patnáct. Nadechuje se a počítá do tří.
-1-
-2-
-3-