Legenda o Svatém

Neměl rád lidi, neměl rád život,

trpěl moc na to, aby jim kdy odpustil.

A když ráno vstal, všech nadějí se vzdal,

zabít se chtěl, chtě nechtě však musel ven.

Pracovat, živořit, dřít, makat, bolet,

snášet posměchy a nadávky typu vole.

A když svátek svátků blížil se a město lehlo sněhem,

on prozřel kdo svatý svatých je, kdo bojovat bude se světem.

Byl to on, Svatý říkal si, byl “hrdinou“ své doby,

Kdo jménem pravým nazval jej, ten mrtev byl, však coby?

Ne jakoby, ne přibližně, prostě zabit byl rukou jeho,

Krev stéká po tvářích hrdiny, našeho zatraceného.

Já mohu křičet, já mohu řvát, já mohu porcovat já mohu si i hrát,

Hádej proč, važ slova, přemítej; mysli, vyslov je a pozor si dej.

Já jsem totiž ten kdo nad tebou stojí, smrtelný roj včel, jejichž rány se nezhojí.

Když svátky blížily se ke svému konci,

jeho řádění dospělo k vrcholu.

Kapříci, beránci, ženy, muži i děti,

všichni hráli si na mrtvolu.

Svatý to přehnal, radní se naštval, krůpěje potu na čele jeho,

„Já chci dostat toho parchanta! Mrtvého či... mrtvého...“

A jak řekl, tak i stalo se,

překvapili ho a on třese se.

„Kdo jsem, kdo jsem byl, jedno je, když nechám se zabít.

Příště, osude, bohu ctnosti, magore, dej mi šanci něco zažít.“

Kulka v čele a Svatý se přesto směje.

Zabit, zpopelněn, rozprášen, napraven.