Matčinina eskapáda

Mozek podléhá kdejakým svodům, ke kterým jej dohánějí nejrůznější okolnosti. Jedním takovým zhoubným zvykem mozku je nečinnost. Vědomí si na lenošení brzy zvykne a nervovými vlákny se derou proudy zavlečených informací nebo hluchá místa bez času namísto vlastní tvořivosti a rozvíjení myšlenek. Vědomí časem bředne do čím dál hlubšího bahna a postupem doby je těžší jej vymanit, tak se proměňuje v nevědomí, které nedokáže objektivně zpracovat informace přicházejíc ze skutečného života hlavně v oblasti komunikace. Jedním takovým příkladem zabřednutí je má matka. Dlouhé roky trávila neúnavně sledujíc televizi pod heslem: „ať tam jde cokoliv“. Televize byla víc než věcí, byla opravdovým členem rodiny, zakoupeným v tuzexu za mimořádný obnos. Pomáhala matce překlenout stresové okamžiky, vybrala si televizi dokonce jako nočního společníka namísto otce. Dokázala se ti dívat do očí a zároveň zírat do obrazovky.  Prostě TV byla vším, smyslem života. Jednoho rána matka předávkovaná obvyklou porcí nočního smažení u bedny, nesmyslně jako by ještě v transu vstala pomačkaná ze sofa a počala popisovat svůj šílený plán. Omámená posledním seriálem nadšeně švitořila že prý sehnala práci v luxusním horském hotelu na pomezí Německa a Rakouska. Hned věděla kolik si věděla, jaký druh práce bude vykonávat a kolik dostane bakšiš. Já i bez sebemenších zkušeností z prací v cizině sem z toho měl blbej pocit, spíše ale hrála roli zkušenost s matkou. Termín odjezdu byl vyhrocený už na příští týden. V den odjezdu sem matce popřál hodně štěstí aniž bych měl ponětí co se v následujících dnech přihodí (: . „Ták super mati je pryč dam si čmouda bude pohoda“, užívám si klidně den. V tom najednou za několik hodin pozoruji otce jak cosi horečně a zmatečně vyřizuje do telefonu. Čekám až domluví abych z něj mohl vytáhnout co se děje? Už předem mi bylo jasné že na vině bude nejspíš slavná matka. Po dokončení hovoru otec celý rudý mi popsal situaci asi takto „matka vězí okradená bez prostředků v německé base na cizineckým nebo uprchlickým nevim už“. Než sem si uvědomil co se vlastně děje už byla naplno rozeběhnutá záchranná mašinerie v týmu můj bratr a otec. Bez znalosti jakýkoliv indicíí nastartovali auto a jen tak se vydali nadýchat čerstvého vzduchu do Vídně asi aby se jim lépe myslelo. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Když vlastně konečně až ve Vídni zjistili že tam asi matka není, obrátili a přijeli do operačního tábora, tedy k nám do hospody, pokračovat v přípravě senzačního plánu. Matka toho času v zoufalství spala na prkenné posteli kam měli tu čest zatím ulehat jen místní zločinci a opilci, teda nespala prý bděla. Ono se není čemu divit že? Přes naprostou jazykovou barieru se německým policistům podařilo vytáhnout z matky informace k zdržení osoby jenž toho všeho byla strůjcem. Matka totiž za zprostředkování musila odevzdat nemalý finanční obnos oné kuplířce, která ji nechala někde v neznámu na holičkách a sama si nejspíš vyjela hýřit snadno vydobytými s rakouskými prasáky. Ovšem na kuplířku spadla klec a zavřeli ji dřív než se podařilo dostat se matce domů. Matka se dostala do německýho lágru tak že se šla přímo udat pro svou blbost místním policejním úřadům. Tohle je zkušenost pro všechny kdo jsou zabředlí v bahně nevědomí. Nechci tím svou matku zesměšnit ale jen odrazit ostatní od podobného stylu. Různo je styl.