pocitytrhalynenasytněméjá

Pocity trhaly nenasytně mé myšlenky. Svůj zuřivý chtíč nemohly zamaskovat, neboť se jim odrážel v jedovatých očích. Sliny plné bolestné poezie odkapávaly na mou mrtvolnou hruď.

Trhaly má slova i otázky. Dávno předtím roztrhaly i má přesvědčení, srdce, jistoty. Lepivé sliny stále ještě dopadaly na má bedra. Na mé zmatení, pomatení.

Krev vypustily těmi trhanci ven, do světa, kde nemůže přežít ani vtéci do řeky naděje, jelikož ta vyschla již dávno před mým rozerváním. Byla vypuštěna do okolností, ve kterých ji ani červeň nezachrání.

Do mého tělního oběhu vpustily páry otazníků a výčitek se sazenicemi vlastního ubíjení. Malé škrábance roztrhávalo zjištění, že neznám jména těch pocitů. Neznám ani počet. Možná je jich pět, možná je jen jeden.

Po chvíli krev přestala odplouvat z těla ven. Až za pár okamžiků mi došlo, že důvodem je její naprosté vymizení. Má kůže nebyla světlá, ale šedá, černá, vzdálená.

Chtělo se mi zvracet, ale plivala jsem jen vztek, bezmocnost a ubohost.

Uvědomila jsem si, že se se mnou děje něco zvláštního. Podívala jsem se pod sebe a uviděla zem desítky metrů daleko od mých bosých chodidel. Za černé ruce mě držel ve svých pařátech obrovský popsaný pták. Písmena na jeho těle jsem nemohla srovnat a přečíst jejich význam. Svými velkými ostrými drápy se mi zarýval do zápěstí, ale místo, aby se z bolavých ran vyřítilo množství krve, byly rány čisté. Byly průhledné. Dívala jsem se jimi jako kdybych se dívala z okna. Už ve mně nezůstalo vůbec nic. Byla jsem prázdná.

Konečně jsem přečetla ptačí slova. 

Najdi se!