Tenhle boj jsem prohrála

6.6.2007, středa

Vstanu z okna, otevřu okno a z teplého nočního vánku mi přejede mráz po zádech. Chtěla jsem to udělat znova. Sedla jsem si na parapet a podívala se dolů. Svítilo tam plno pouličních lamp a jezdila auta. Tohle mě vyděsila tak, že jsem zlezla zpět do pokoje. Nad sebevraždou jsem už uvažovala delší dobu, ale zatím se k tomu ve mně nenašla odvaha. Asi bych se nedokázala zabít. Jen se sebepoškozuji. Ryji si špendlíkem do hřbetu ruky a častokrát se řežu žiletkou do žil. Nevím proč to dělám. Snad ze smutku a aby se mi ulevilo. Pohled na krev, která mi stéká po zápěstí je tak uklidňující. Vyžívám se v tom.

16.6.2007, pondělí

A je to tu zase. Před chvílí jsem se opět řezala žiletkou, ale tentokrát jinak než jindy. Dnes to bylo hlubší a moje zápěstí utrpělo více říznutí. Tohle ulevování mi bolí pořád míň. I pohled na krev mě tak neuklidňuje jako dřív. Bude to  nejspíš tím, že jsem si na to zvykla. Začínám se psychicky hroutit, pořád víc a víc. Nemám pro nic pochopení. Nic mě netěší. Vyhýbám se lidem a moc nekomunikuji s rodičem ani s kamarády. Už ten tlak neunesu.

13.6.2007, středa

Bolí to čím dál tím víc. Rána, kterou mi způsobil na srdci se nezacelila. Všude ho vidím, pořád na něj myslím, nemůžu na něj zapomenout. Ublížil mi jak nejvíc to šlo a já už na to nechci více myslet. Tohle byla největší rána jakou jsem v mém životě zažila. Proto udělám to na co bych se před týdnem nezmohla. Myslela jsem že to nikdy nedokážu udělat, ale život je boj a já jsem tenhle boj prohrála.

Úryvek z novin:

Dne 13.6, večer kolem 23. hodiny se na

Lichotině zabila sedmnáctiletá dívka skokem z

okna ze sedmého patra. Odborníci potvrdili,

že jde o sebevraždu. Důvod však nikdo neví.