Žiji v opuštěném místě a živím se dojmy

Žiji v opuštěném místě a živím se dojmy.

Přikládám důležitost pohybům listí ve větru i pohybům lidí v protějších oknech, která se s večerem rozsvěcí.

Měsíc jsem žila mužem, který každou noc četl, sedíce na okenní římse.

Nohy svěšené dolů do ulice,

cigaretu v pravé, sklenici v levé ruce,

kývavě se pohyboval v rytmu měsíce.

Byla jsem jeho zrcadlem, opakovala po něm jeho němý noční tanec, dýchala každým jeho vzdechem aniž by tušil mou stálou přítomnost.

Pronásledovala jsem ho ve dne, když jsem létala s holuby. Sledovala jsem jeho kroky i ve snech, jako přes plátna pověšená na zdi, míhající se tmavými stíny kolemjdoucích.

Čekala, až mne osloví.

Měla jsem ráda jeho noční toulky vzduchem, tichou melancholii jeho těla a doufala, že mne jednou – za čas – bude mít rád stejným způsobem, pohledem do mé neviditelné tváře, nerozhodným pohybem od okna k dveřím… Ale ani jedinkrát nepřistoupil na mou smutnou hru, tichý a neochvějný ve své samotě.

Cítíla jsem, jak touží rozhoupat se na své římse dostatečně

k tomu, aby vzlétl.

Ale místo na obloze mu pohled stále a znovu spočíval na černočerné ulici pod jeho nohama, která ho k sobě mezi klátivými pohyby poutala svou blízkostí, svou studenou jistotou.

Stejně jako mne každou noc přitahoval pevný obdélník jeho okna.

Ale i on mne jednou opustil. Jenoho večera jsem v jeho okně zůstala sama a vzduch byl prostoupen zbytky nesouhlasu. Zajmul mne a nechal samotnou.

Žiji myšlenkou, že odešel létat. Mně zbývají mé zpustošené dojmy.