Paní učitelce

Věře Bezděkové

Začátek je vždycky těžký – jít do školní třídy pěšky nerada a jindy ráda s taškou plnou učení (pro mě líp je mučení) těšit se na kamaráda... – snad se touhy nezmění! Někdy stačí jedna věta... Vzpomínám na školní léta, jak sedává u stolu, opravuje a známkuje spoustu školních úkolů. V uších slyším tóny hlasu, obdivuji její krásu, vždycky pilnou jako včelku vidím p a n í učitelku. Někdy zvedne obočí, to až v krku zaskočí, vrací se mi vzpomínky, v očích má dva plamínky. Pomůže vždycky, když může, nesklízí za to jen růže, má i svoje trápení, někdy snad až k zbláznění. Stejně krásná jako kdysi, milá, plna úsměvů, její obraz v rámu visí vprostřed školních příběhů. Nelze na ni zapomenout, je snad ze všech jediná! Myšlenek pár svážu do pout, život je jak vteřina. Pochopí mě? Možná. Nevím. Snad se na mě nenazlobí za mou velkou troufalost; jednou jí to všechno povím, ale dneska dost... už dost!

---