Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seReklamace hrdiny
08. 12. 2007
0
4
614
Autor
Offline
Všichni sedí v obyčejné místnosti se třemi okny, dveřmi a dřevěným stolem uprostřed, na který ON právě vykládá své myšlenky, čímž nabízí část sebe i ostatním; ti však buď to nemají hlad nebo je již samotný vzhled moučníku nepřivádí k pokušení. Zvedne se tedy od stolu a bez jediného slova přistoupí k prvnímu z oken. Nahlédne ven a spatří ženu držící v jedné ruce uplakané dítě a v druhé fotku manžela. Je mladá, ale její krásu špiní bouřlivá atmosféra války. Zrovna prochází, nebo spíše probíhá - jak jí to váha dítěte dovoluje - kolem stařenky, jevící jen nepatrně málo známek života. Mladá žena náhle upustí fotku manžela do bláta zředěného krví a pevně uchopí stařenku za ruku.
,,Nech mě tady děvče. To už nemá cenu. Těším se na ráj, na upřímný zpěv motýlů, nemůžu žít dál v tomto blátě,'' pronese s pochopitelnou sklíčeností, jež vychází přímo ze srdce.
Žena jako by se však rozhodla stařenku ignorovat; položí její ruku kolem svých ramen, chytí ji za pas a s překvapivou energií podpořenou obětavostí pokračuje v cestě. Rychlost jejich pohybu ovšem značí, že šance na přežití bude minimální.
,,Takže chceš říct, žes tý bábě opravdu zachránil život?'' protne ticho tlustý mladík s brýlemi sedící u stolu. Jeho pohled i způsob mluvy je nepříjemný, místy až arogantní. Není to typ člověka, který by toužil po sebepoznání, natož po poznání někoho jiného.
MUŽ u okna nijak nezareaguje, pouze popojde o několik kroků doleva; scéna odehrávající se za druhým oknem připomíná válečný výslech zajatce. Asi pětadvacetiletý voják sedí na židli, je připoutaný. Před ním stojí další tři vojáci; jeden z nich drží v ruce samopal a zbylí dva předměty podobné ocelovým tyčím.
,,Jestli nám to do deseti vteřin neřekneš, pochopíš jaký význam má tvoje krev!'' prohlásí voják se samopalem démonicky.
Zajatec však ani po dalších výhružkách nepromluví, načež se jeho tvář skutečně začne měnit v krvavou lázeň - nyní už nejspíše chápe, proč mu proudí tělem.
,,Tys jim to fakt neřekl? A proč tě teda nezabili? Víš co, už ti nevěřím ani slovo!'' konstatuje zarostlý čtyřicátník sedící vedle tlusťocha.
Tohle nemá smysl, řekne si MUŽ pouze v duchu a odebere se k poslednímu zcela zazděnému oknu - je to vlastně pouhý rám ve zdi, obraz bez barev. Dlouze se zahledí do toho ničeho před sebou a i přes opakované narážky, které se neustále ozývají od stolu, se dokáže na tuto činnost plně koncentrovat.
,,Tak už nám odpověz! Jak je to s tvou statečností? Vylož karty na stůl,'' pokřikují a pokřikují.
Do místnosti bez jakéhokoli očekávání přilétne středně veliký kámen; kámen neobvyklého tvaru. Není ani oválný, ani pokřivený na povrchu; podobá se spíše jedné polovině rozkrojené bowlingové koule - pravděpodobně vůbec nejde o opravdový kámen.
Po počátečním šoku se jako první k neznámému předmětu přiblíží tlusťoch. Napnutým prstem se toho dotkne, ovšem strach, jež zplodil první kapku potu na jeho čele, ho doposud drží v mezích opatrnosti.
,,Co to sakra je?'' než stačí větu dokončit, poloviční koule se samovolně rozpůlí na další dvě části a z jejího nitra nevnímatelnou rychlostí vyskočí jakýsi živočich. Přisaje se na tlusťochovu tvář s patrným záměrem zůstat na ní co nejdéle.
,,Proboha, sundejte to ze mě. Pomoc!'' křičí, ale jeho hlas postupně utichá, jelikož malý predátor začíná svým tělem pokrývat stále více místa na krvácejícím obličeji.
,,No tak, udělej něco! Nestůj tam!'' křikne zarostlý chlap na MUŽE. Z jeho hlasu lze vycítit značnou nervozitu; neví jak přesně by se měl zachovat, zároveň si je však vědom toho, že v konečném důsledku bude muset přeci jenom něco udělat.
,,Dělej!'' chlapův hlas i pohyby těla jsou v tomto okamžiku až chaotické.
MUŽ se jen otočí a stejně jako před chvílí na zeď vrhne nyní uhrančivý pohled na tlusťochovu tvář; možná spíše na toho tvora. Zkrátka nedělá vůbec nic, pouze sleduje utrpení jednoho člověka.
,,Máš nůž? Máš sakra nůž?''
JEHO výraz v obličeji začne náhle dýchat nervozitou. Roztřesenou rukou sáhne za opasek a vytáhne nůž. Pěvně ho sevře, načež se znovu roztřese.
,,Tak už mi to hoď!
,,Chcípni ty bestie! Tak už chcípni!'' křičí zarostlý chlap, přičemž do živočicha bodá ve stále kratších intervalech.
Po krátkem souboji, který však všem připadá nekonečně dlouhý, záhadný tvor vydechne naposledy. Přestože je tlusťochova tvář od shora až dolů zalitá krví, nezdá se být nijak vážněji zraněný - což je zásluha náhody a především obrovského hrdinství. Zarostlý chlap ho obejme a pološeptem mu dodá uklidnění.
MUŽ ještě nějakou chvíli stojí jako zaražený a poté zničehonic zvolá: ,,Já jsem nikdy nebyl ve válce!'' to už je ovšem v místnosti sám.
,,Nech mě tady děvče. To už nemá cenu. Těším se na ráj, na upřímný zpěv motýlů, nemůžu žít dál v tomto blátě,'' pronese s pochopitelnou sklíčeností, jež vychází přímo ze srdce.
Žena jako by se však rozhodla stařenku ignorovat; položí její ruku kolem svých ramen, chytí ji za pas a s překvapivou energií podpořenou obětavostí pokračuje v cestě. Rychlost jejich pohybu ovšem značí, že šance na přežití bude minimální.
,,Takže chceš říct, žes tý bábě opravdu zachránil život?'' protne ticho tlustý mladík s brýlemi sedící u stolu. Jeho pohled i způsob mluvy je nepříjemný, místy až arogantní. Není to typ člověka, který by toužil po sebepoznání, natož po poznání někoho jiného.
MUŽ u okna nijak nezareaguje, pouze popojde o několik kroků doleva; scéna odehrávající se za druhým oknem připomíná válečný výslech zajatce. Asi pětadvacetiletý voják sedí na židli, je připoutaný. Před ním stojí další tři vojáci; jeden z nich drží v ruce samopal a zbylí dva předměty podobné ocelovým tyčím.
,,Jestli nám to do deseti vteřin neřekneš, pochopíš jaký význam má tvoje krev!'' prohlásí voják se samopalem démonicky.
Zajatec však ani po dalších výhružkách nepromluví, načež se jeho tvář skutečně začne měnit v krvavou lázeň - nyní už nejspíše chápe, proč mu proudí tělem.
,,Tys jim to fakt neřekl? A proč tě teda nezabili? Víš co, už ti nevěřím ani slovo!'' konstatuje zarostlý čtyřicátník sedící vedle tlusťocha.
Tohle nemá smysl, řekne si MUŽ pouze v duchu a odebere se k poslednímu zcela zazděnému oknu - je to vlastně pouhý rám ve zdi, obraz bez barev. Dlouze se zahledí do toho ničeho před sebou a i přes opakované narážky, které se neustále ozývají od stolu, se dokáže na tuto činnost plně koncentrovat.
,,Tak už nám odpověz! Jak je to s tvou statečností? Vylož karty na stůl,'' pokřikují a pokřikují.
Do místnosti bez jakéhokoli očekávání přilétne středně veliký kámen; kámen neobvyklého tvaru. Není ani oválný, ani pokřivený na povrchu; podobá se spíše jedné polovině rozkrojené bowlingové koule - pravděpodobně vůbec nejde o opravdový kámen.
Po počátečním šoku se jako první k neznámému předmětu přiblíží tlusťoch. Napnutým prstem se toho dotkne, ovšem strach, jež zplodil první kapku potu na jeho čele, ho doposud drží v mezích opatrnosti.
,,Co to sakra je?'' než stačí větu dokončit, poloviční koule se samovolně rozpůlí na další dvě části a z jejího nitra nevnímatelnou rychlostí vyskočí jakýsi živočich. Přisaje se na tlusťochovu tvář s patrným záměrem zůstat na ní co nejdéle.
,,Proboha, sundejte to ze mě. Pomoc!'' křičí, ale jeho hlas postupně utichá, jelikož malý predátor začíná svým tělem pokrývat stále více místa na krvácejícím obličeji.
,,No tak, udělej něco! Nestůj tam!'' křikne zarostlý chlap na MUŽE. Z jeho hlasu lze vycítit značnou nervozitu; neví jak přesně by se měl zachovat, zároveň si je však vědom toho, že v konečném důsledku bude muset přeci jenom něco udělat.
,,Dělej!'' chlapův hlas i pohyby těla jsou v tomto okamžiku až chaotické.
MUŽ se jen otočí a stejně jako před chvílí na zeď vrhne nyní uhrančivý pohled na tlusťochovu tvář; možná spíše na toho tvora. Zkrátka nedělá vůbec nic, pouze sleduje utrpení jednoho člověka.
,,Máš nůž? Máš sakra nůž?''
JEHO výraz v obličeji začne náhle dýchat nervozitou. Roztřesenou rukou sáhne za opasek a vytáhne nůž. Pěvně ho sevře, načež se znovu roztřese.
,,Tak už mi to hoď!
,,Chcípni ty bestie! Tak už chcípni!'' křičí zarostlý chlap, přičemž do živočicha bodá ve stále kratších intervalech.
Po krátkem souboji, který však všem připadá nekonečně dlouhý, záhadný tvor vydechne naposledy. Přestože je tlusťochova tvář od shora až dolů zalitá krví, nezdá se být nijak vážněji zraněný - což je zásluha náhody a především obrovského hrdinství. Zarostlý chlap ho obejme a pološeptem mu dodá uklidnění.
MUŽ ještě nějakou chvíli stojí jako zaražený a poté zničehonic zvolá: ,,Já jsem nikdy nebyl ve válce!'' to už je ovšem v místnosti sám.