Vysněný les?

A náhle se rozhostilo ticho. Kolem nebylo nic – jen tma a neznámo. Vždy jsem toužila alespoň nakouknout do lesa za naší chalupou, od kterého mne matka vždy odháněla. Nevěděla jsem proč. Teď jsem byla přímo v jeho středu. Jak jsem se sem jen dostala? Matně si vzpomínám, že jsem si na louce pletla věneček z pampelišek. Slunce pražilo vší silou a mně se jen trochu zatočila hlava. Lehla jsem si do vysoké voňavé trávy a čekala, až se mi uleví. Usnula jsem. Zdál se mi sen, že přišla královna vil. Nasadila mi můj krásný, žlutě zlatý věneček, chytla mě za ruce a začala se mnou tančit. Tanec se mí líbil, zdálo se mi, že létám, ale hlava se mi točila stále víc a víc. Chtěla jsem se královny pustit, ale nešlo to. Držela mě tak pevně, jako by mě chtěla utancovat k smrti. S křikem jsem se probudila a ocitla se právě uprostřed lesa. Byla jsem zmatená a nevěděla jsem, jestli je to pouhé pokračování snu, nebo skutečnost. S pláčem a bezradností jsem zjistila, že toto místo je opravdové. Lezli po mně mravenci a hladově mě kousali. Vstala jsem ale byla jsem natolik oslabená, že jsem upadla. Čím to jen mohlo být? Že by i tanec s vílou byl opravdový? Nebo to způsobovala kusadla, která do mne bodala jako miliony jehliček s jedem? Vůbec jsem netušila, co se to se mnou děje. Konečně jsem stála na nohou. Ušla jsem dva kroky ale upadla jsem znovu. Měla jsem pocit, jako by mi někdo podrážel nohy. Rozhlížela jsem se kolem všemi směry ale nikdo nikde nebyl. Všude jen tmavé, vzrostlé stromy a obrovští nenasytní mravenci, kteří mne neustále pronásledovali. Znovu jsem vstala, nakročila a cítila stisk kolem kotníků. Zase jsem ležela na té pichlavé smrduté zemi. Na tohle místo jsem se tak moc chtěla podívat? Už sem pomalu začínala chápat, proč mne sem maminka nikdy nepustila. Ani na kraj pro jahůdky mi nedovolila si dojít….

Usnula jsem schoulená do co nejmenší kuličky, jak jen to šlo. Chtěla jsem se aspoň trochu zahřát. Za krátkou chvíli mi připadalo, jako by nade mnou někdo stál a šepotem něco říkal. Otevřela jsem oči a v tom hlasy utichly. Bála jsem se pohnout. Celá jsem se strachy klepala, pálily mě oči a svědilo celé tělo. Jakákoliv myšlenka mi naháněla strach. Konečně jsem se odhodlala posadit se. Les už nebyl tak temný jako předtím, ale stále naháněl strach. Kousek ode mě rostly maliny. Pomalu jsem se k nim přiblížila a začala hltat šťavnaté sladké plody. Za mými zády zapraskaly větve. Ztuhla jsem, přestala jsem dýchat a poslouchala kroky. Blížily se. Náhle se zastavily. Srdce mi tlouklo tak rychle a nahlas, jako nikdy jindy. Mám se otočit…nebo ne…Otočila jsem se. Stál tam můj kamarád. Zaradovala jsem se a chtěla na něj zavolat. Nemohla jsem. Byla jsem němá. Mávala jsem na něj, ale on mě neviděl. Rozeběhla jsem se za ním a vůbec mi nedocházelo, že to nemůže být on. Před rokem se utopil. Postava utíkala a já za ní. Pak se mi ztratila z dohledu. Až teď jsem si se zděšením vzpomněla na jeho smrt. Možná jsem měla jen vidinu. Byla jsem vyhladovělá a unavená. Ale co když to byl opravdu on? Ale jak by se tam dostal když byl…mrtvý... Svalila jsem se na zem a začala jsem plakat. Byla jsem k smrti vyděšená. Nic jsem nechápala. Proč jsem se jen dostala na toto odporné místo? Provedla jsem snad něco špatného? Jediné po čem jsem v tu chvíli tolik toužila bylo vrátit se domu a padnout do náruče mamince. Jak jsem tak na ni myslela, úplně jsem přestala vnímat okolí. Zavřela jsem oči a vzpomínala na všechny krásné chvíle, které jsem kdy prožila. Nepoznávala jsem se. Vždy jsem byla tak veselá a na mé tváři byl neustálý smích a…šepot…zase jsem slyšela ten vlezlý šepot, který už tu jednou byl. Teď už jsem neváhala a rychle jsem otevřela oči. Všude kolem mě se něco hýbalo. Točilo se dokola. Přibližovalo se a zase se oddalovalo. Nevěděla jsem ale co to je ale nelíbilo se mi to. Připadalo mi, jako kdybych byla střed kolotoče na pouti. Začínala se mi zase točit hlava, ale snažila jsem se neupadnout a všímat si všeho co se bude dít. Z hýbajícího se okolí se na mne začaly sápat ohyzdné, špinavé ruce s dlouhými zkrvavenými drápy. Slyšela jsem desítky hlasů, které na mě syčely, smály se mi a nadávaly mi. Najednou jsem zase mohla mluvit. Křičela jsem, že se jich nebojím, i když jsem měla nepopsatelný strach a klepal se mi hlas. Ruce už byly jen pár metrů od mého těla. Začaly na mne sahat a trhat mi oblečení.

Se zavřenýma očima jsem se modlila k Bohu. Omlouvala jsem se za všechno špatné, co jsem kdy udělala. Ruce se začaly oddalovat, ale šepot neutichal. V lese byla stejná tma, jako když jsem poprvé otevřela oči. Nechutné hlasy mne pronásledovaly na každém mém kroku. Když jsem zakopla, začaly se mi smát a nahlas výskaly radostí. Jednou za čas se zase přiblížily obrovské ruce, podrážely mi nohy a pohazovaly si se mnou. Mě už bylo všechno jedno a nesnažila jsem se utíkat ani jinak vzdorovat. Stejně by to bylo k ničemu.

Mohla jsem být v lese asi tak půl roku. Všechno jsem měla potrhané a špinavé. Začínala jsem bláznit. Objevování se postav se stalo naprosto běžnou záležitostí. Denně se mi zjevovali příbuzní a jiní lidé, kteří už byli dávno mrtví. Nepřekvapovalo mě to. Les byl totiž město duchů. Nevím, co jsem tam dělala já. Zda jsem byla mrtvá nebo si Bůh řekl, že mi tedy ukáže, co se skrývá v tom mém vysněném lese. Přestávala jsem nad vším přemýšlet. Už jsem se v podstatě ani ničeho nebála. Za ten ukrutně dlouhý půlrok jsem si na život v lese zvykla. Přestávalo se mi stýskat po matce, neměla jsem chuť se podívat do vesničky, kde jsem se narodila.Spíš naopak – představa lidí mě děsila. Nechtěla jsem se s nikým vybavovat ani někoho vůbec vidět. Les se stal mým novým domovem, duchové mými přáteli, i když mi stále ubližovali a chovali se ke mně úplně stejně, jako v prvních dnech. Už jsem si to nebrala. Les jsem měla prochozený křížem krážem. Věděla jsem, kde je jaký potůček, kde roste něco k jídlu, kde mají králíci nory…

Jednou, když jsem sbírala dříví na oheň, jsem našla v hustém houští prstýnek. Byl mi povědomý, ale přitom jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem ho jen viděla. Zvedla jsem ho a z blízka si ho prohlížela. Byl překrásný – stříbrný a uprostřed měl obrovský růžový kamínek. Nasadila jsem si ho na ruku. Krásně mi seděl a vyjímal se na zanedbaných prstech. V tom jsem si to uvědomila. Byl vlastně můj. Když jsem byla první den v lese a hnala se za duchem svého kamaráda, sklouzl mi z prstu. Oplakávala jsem ho. Byl totiž od maminky. Dala mi ho k mým patnáctým narozeninám. Po čase jsem na něj zapomněla ale teď už byl zase u mne. Měla jsem strašlivou radost a něco se ve mně zlomilo. Z ničeho nic se mi začaly v hlavě přemítat obrázky maminky, mého psa, naší chaloupky a všeho, na čem mi dřív tak moc záleželo. Přepadla mě touha to vše ještě alespoň jednou vidět. Chtěla jsem se rozeběhnout, ale vlastně jsem nevěděla kudy. Najednou pro mne byl les zase veliké bludiště. Byla jsem náhle součástí dvou osob. Jedna byla v lese nešťastná a chtěla domu, ta druhá ho přijala za svůj domov, znala ho a nikoho nechtěla ani vidět. Bylo to strašné. Hádala jsem se vlastně sama se sebou. Nevěděla jsem, co chci, kam chci jít, co si myslím a na čem mi záleží. Každou chvíli jsem žádala něco jiného. Myslela jsem si něco jiného. Měla jsem jinou náladu. Unavovalo mě to. Proklínala jsem se za to, že jsem šla na louku, že jsem usnula, že jsem se chtěla podívat do lesa. Proklínala jsem se za sebemenší věci, které třeba ani špatné nebyly. Můj život mi náhle připadal tak ničemný a ohavný. Měla jsem chuť se zabít. Ale stále ve mně byl malý plamínek naděje, že spatřím maminku. Že jí budu moct vyprávět, co se mi přihodilo. Ale co když už na mne dávno zapomněla? Co když teď má jinou dceru? Nějakou poslušnější, která nechodí k lesu? Rozplakala jsem se. Studené slzy mi stékaly po tvářích do rukou, ve kterých jsem křečovitě držela svůj prstýnek. Zahřmělo. Začal foukat silný vítr a padat kapky. Jedna za druhou. Déšť uspával a příjemně chladil. Lehla jsem si do mechu, zavřela oči a jen poslouchala. Najednou mi vítr vytrhl prsten z ruky a ten spadl do hluboké, ale průzračně čisté tůňky. Neváhala jsem a vrhla se za ním. Byl přece to jediné, co jsem měla a na čem mi záleželo. Ale copak umím plavat…