Hřích

Dívala jsem se mu zpříma do očí a viděla v nich vztek, zlobu, nenávist. Věděla jsem, že nemám šanci uniknout. Byl pevně rozhodnutý mě zabít.

,,Tak dělej, na co čekáš", řekla jsem, roztáhla ruce a hrdě se napřímila. Když už mám zemřít, tak s grácií.

,,Chcípni!"vykřikl a několikrát vystřelil. Záblesk, náraz, bolest, tma...

Au. I to otevření očí bolí jak čert. Ztěžka jsem od sebe odlepila víčka a snažila se zaostřit. Ze začátku to nešlo,ale nakonec se podařilo. Kde to jsem? Všude stín, krajina zela prázdnotou, jen tu a tam nějaký ten kámen, trs suché trávy.

,,Je tu někdo?"zvolala jsem. Žádná odpověď. Bezva. Je to čím dál tím lepší. Opatrně jsem se zvedla a jdu. Někam.

-

Nesnáším vstávání. Fakt že ne. Zrovna když máte hlubokou půlnoc, ozve se ten krám takovým tím pitomým drnčivým crcrcr. Nesnáším to. No ale donutil jsem se vstát. Mrknul jsem za sebe a když jsem se ujistil, že moje noční společnice ještě spí, šel jsem do koupelny udělat ze sebe člověka. Ty vole, já mám ránu! Temný kruhy pod velkýma očima, propadlý tváře, přeraženej kokos, žádný rty, postava-no, ani svaly, ani žebra. Fakt nechápu, co se těm ženskejm na mně líbí. Navlík jsem se do riflí (trenky zásadně nenosím), přes sebe bílou košili, koženou bundu, botasky a moh jsem vyrazit. Na policajní stanici, kde dělám, to mám hezkej kus cesty, ale proč se po ránu neproběhnout, že.

,,Nazdar šéfe,vstal jste z hrobu?"zdravil mě hned ve dveřích vtipálek Fousek, máme společnej kancl.

,,Dobrej",drtil jsem mezi zuby. Jak já ho nemám rád!!! Zapadl jsem za stůl a hodil nohy nahoru.

,,Je něco novýho?"zavrčel jsem. Po probdělý noci mám tak náladu na vtipy.

,,Dneska ráno se našla mrtvola ženy ve stromové aleji Na Zídce. Objevila ji jedna důchodkyně při procházce. Lékař přivolaný k místu činu si tipnul dobu úmrtí na desátou až jedenáctou hodinu noční. Patolog to potvrdil. Smrt způsobená střelnými poraněními, sebevraždu vyloučil. Taky říkal, že se za ním máte okamžitě zastavit, jen co přijdete do práce".

,,To nemůžete říct dřív,člověče?"probodnul jsem ho pohledem, že by zabil i slona, a šel na pitevnu. Tam to taky nemám rád, ale co můžu dělat, když makám jako detektiv na oddělení vražd, že?

,,Tak co je tak důležitý?!"vlítnul jsem dovnitř, odhodlanej mít co nejrychleji za sebou. Nesnáším to tam, zvedá se mi z toho kufr.

,,V podstatě se jedná o ,,normální(obvyklou)vraždu" a nebýt několika maličkostí...nevolal bych vás sem. Dobře vím, jak moc to tu nemáte rád". Podíval se na mě, v očích soucit.

,O to ti tak stojím", ušklíbnul jsem se v duchu.

,,Jedna kulka mířená do srdce ženu zabila, o tom není pochyb. Co je ale divné; na hrudi má vypálené jakési znamení a čočky, panenky a duhovky zmizely. Nahradilo je běl...".

,,Cože zmizelo?"skočil jsem mu do řeči.

,,Podívejte se sám",odkryl jí obličej a otevřel oko. Do hajzlu! Má recht!

,,Jak se to stalo?"

Jen pokrčil rameny. Co se to tu děje?!

-

Došla jsem k obrovskému kameni zaraženému do země. Šutr uprostřed pustiny? Obešla jsem ho. Byl tam nápis:

Mezi nebem a Zemí zůstaneš stát,dokud si někdo tvůj odchod nebude přát.

Vrať se tam,kde pouť tvá skončila,naprav křivdu,zastavíš šíření zla.

Až změníš to,co stát se nemělo,odejdeš, kam zlo nikdy nesmělo.

 

Co to asi znamená?

,,Zdravím tě,Týno. Vítej v Arnathonu(nemá nic společného s trpaslíkem z Cesty-pozn.aut.)".

Do pr...čic! Fuj, to jsem se lekla.

,,Co jsi zač?!" osopila jsem se.

,,Uklidni se, Týno. Výbuch emocí ti je v současné chvíli k ničemu. Jmenuji se Karlek(nemá nic společného s Karlekem z Cesty-pozn.aut.) a jsem tu strážcem. Tady přebývají duše, jejichž lidské schránky skonaly nepřirozenou smrtí. Zde se učí věcem, které by jim byly jako obyčejným smrtelníkům odepřeny, poté se vrací na Zem a napravují křivdy, které na nich byly spáchány. Tím si uvolní cestu do Ráje".

Štípněte mě někdo,já snad sním?!

,,Takže ty tvrdíš, že todlecto je jakousi zastávkou mezi nebem a zemí a když vydám svého vraha spravedlnosti, budu moct pokračovat do Ráje, je to tak?"

Přikývl.

,,Jenže já nejsem mrtvá!"ruply mi nervy. Co si to ten šašek dovoluje! Jestli si myslí, že budu věřit takovýhle kravině, tak se...tak se... tak se šeredně mejlí, a basta!

,,Nejsem mrtvá!"

,,Jsi!"

,,Nejsem!"

,,Jsi!"

,,Nejsem!"

,,Jsi!"

,,A ne a ne a ne!"zadupala jsem nohama, prudce se otočila a rázně odpochodovala. Já-nejsem-mrtvá!

Karlek nejdřív zaraženě pozoroval její vzdalující se záda, ale pak jen obrátil oči v sloup. Ženský...

Rázovala jsem si to pustinou, dokud mě neopustily síly a já sebou nešvihla na zem. Mrtvá,pche! No jo, jenže kde to pořád jsem?! Přede mnou ležel šutr. Ne obyčejnej, takovej zvláštní...zvláštně zbarvenej. Jak rozbouřený moře...Jéžiši, co to plácám! Natáhla jsem se k němu a dotkla se ho bříšky prstů. MUŽ V ČERNÉ KUKLE. Au! Ucukla jsem. Hnusnej elektrickej výboj. Tak moment! Šutr a elektrickej výboj?! Znovu jsem ho pevně uchopila do rukou, rozhodnutá tentokrát ho nepustit. Zbytečně, žádný výboj už nepřišel. Místo toho se mi po těle rozlévalo takové příjemné teplo a před očima se mi objevovala písmena. Tvořila slova. Divná slova. MUŽ V ČERNÝ KUKLE. PISTOLE. VÝSTŘEL. SMRT. Smrt! Svíííst. Mrštila jsem tím šutrem...přímo doprostřed čela přicházejícího Karleka.

,,Pořád ses ještě nesmířila se svou smrtí?" třel si bolavé čelo.

(Pche!)

,,Ten šutr mě nejdřív kopnul a pak mi ukazoval jakýsi divný slova!"žalovala jsem.

,,Jaká slova?"

,,Něco jako...něco jako...".

,,Něco jako smrt, že?"

Přikývla jsem.

Natáhl ke mně ruku.

,,Chyť se",řekl.

,,A to jako proč?" dala jsem si ruce v bok.

Karlek si povzdechl. S touhle to fakt nebude mít jednoduchý.

,,Rád bych ti něco ukázal",zatvářil se svatouškovsky.

Nevěřila jsem mu, přesto...

Mizeli jsme. Doslova. Chtělo se mi řvát hrůzou, jenže kde dech není... Lapala jsem po dechu, rudla v obličeji, hlava se mi motala, tělo mi zkroutily příšerné křeče, přesto jsem se snažila neomdlít. Marně...

Plesk. Z jedné strany. Plesk. Z druhé strany.

,,Au!"vyjekla jsem, ,,už jsem vzhůru, ty surovče".

,,Líp to nešlo",ušklíbl se, ,,jak je ti? Napoprvé to bývá ...ehm krapet nepříjemné".

Málem je po mně a ono je to ,,krapet nepříjemné".

,,Pfrr",odfrkla jsem si, ,,kde to vůbec jsme?"

,,Copak to tu nepoznáváš?"

Poznávala. Dívala jsem se na svoje...mladší já, jak stojí zcela klidně před nějakým chlapem, kterej na ni mířil pistolí. Když se ozval výstřel...pevně jsem stiskla víčka a snažila se zadržet slzy. Takže je to pravda. Vážně jsem mrtvá. Ucítila jsem na rameni ruku.

,,Vezmi mě odsud",vzlykla jsem.

Stiskl mi rameno a tentokrát mě rovnou milosrdně ovinul stužkou bezvědomí...

Když jsem se probrala, byla jsem zpátky v Anra...vAtra...v Atna...prostě tam co předtím. Pomalu jsem si sedla a podívala se na Karleka.

,,Je mi to líto",řekl, ,,ale jinak to nešlo. Nechtěla jsi pochopit...".

Umlčela jsem ho pohybem ruky.

,,Co mám teď dělat?"

,,Pomstít svou smrt".

,,Jak?"

,,Mohl bych ti předat určité vědomosti, které by ti mohly pomoct, abys dostala svého vraha před spravedlnost a dostala se do Ráje. Ovšem za předpokladu, že tě nezaslepila beznaděj",zadíval se na mě pátravě.

,,Uč mě...".

 

-

 

Okamžitě jsem zahájil pátrání po vrahovi tý mladý holky, ale dost pochybuju, že ho najdu. Nejsem poručík Kolombo, ani inspektor Kojak, a protože policie je obecně asi tak šikovná jako já v kuchyni, vidím to dost blbě. takže, shrnuto a podtrženo, vidím to dost blbě, ale proč se o to alespoň nepokusit,že...

 

Vydal jsem se na místo činu pořádně si to tam prohlídnout. Jasně, chlapci už to tam obrátili kámen na kameni, ale mně to bylo putna. Musel jsem vypadnout z kanclu; tohle pro mě bylo dostatečnou záminkou. Stoupnul jsem se přímo na místo, kde se našlo její tělo, a rozhlídnul se. Jak se asi cítila? Měla strach? Smířila se s koncem? Zhluboka jsem se nadechl. Normálně mi to pomáhá soustředit se. Dneska ne. Myšlenky mi lítaly všude možně, ono mi snad kape na karbit, ne? Kecnul jsem si na prdel a rukama si podepřel hlavu. Co se to se mnou děje?! V životě mi nebylo tak šóóó...ufl. Vrhnul jsem šavlu. Pořádnou. Stočil jsem se do klubíčka. Bože, Kriste, Alláhu, jehovo nebo kdo máš dneska službu, pomoc!!!

 

-

 

,,Co se to děje s tamtím člověkem?"zeptala jsem se Karleka. Dívala jsem se totiž do studánky Poznání, další vychytávka tohohle místa.

,,Připravuje se",odpověděl.

,,Na co?"nenechala jsem se odbýt.

,,Jmenuje se Martin Hornych a pracuje jako detektiv na oddělení vražd. Byl vybrán Vyššími, aby ti pomohl do Ráje. Ta nevolnost je jen takový...ehm krapet nepříjemný vedlejší účinek změny, ketrou provádí jeho tělo. jako obyčejný smrtelník by ti asi sotva pomohl, vždyť by tě neviděl. Proto se přizpůsobuje...řekněme nadpozemským sférám".

Usmál se. Já ne. Něco mě zarazilo.

,,Vyššími? Řekl jsi Vyššími? Co jsou zač?"

,,Vyšší jsou bytosti, o kterých se nemluví. Nikdo neví, jak vlastně vypadají, je ale všeobecně známo, že řídí veškerý život na Zemi i mimo ni. Ovládají vesmír a rozhodují o všem".

,,Hm",na víc jsem se nezmohla.

,,No, dost bylo řečí, přejděme k praktické výuce. Dnes bych tě měl naučit zároveň levitaci a telekinesi. Takový dva v jednom. Jde o to, že když tyhle dvě schopnosti zvládneš najednou, samostatně ti pak přijdou jako hračka. Je to hodně efektivní a vyzkoušený způsob. Učit tě každé schopnosti zvlášť by zabralo příliš mnoho času. Teď si krapet poodstup, ať vidíš, jak by to mělo v reálu vypadat".

Udělala jsem několik kroků nazpět. To jsem teda zvědavá... Zavřel oči a někoikrát se zhluboka nadechl. Spojil ruce jako při modlitbě, jenže nic se nedělo. Najednou je pomaličku od sebe oddaloval a zpoza nich se začala vinout úzká stužka narůžovělého světla, která se nejdřív obtáčela kolem něj a pak i kolem šutrů a trsů trávy v jeho blízkosti. Čím víc oddaloval ruce, tím se stužka zvětšovala a s ní se zvětšovala i záře, která mě nutila k ústupu, pokud jsem nechtěla oslepnout. Nakonec se kolem Karleka obtočily jako druhá kůže, zmizely a on fííí vyletěl do vzduchu jako raketa! A s ním i ty šutry, tráva a já nevím co ještě! Ve vzduchu nejdřív mírně rotovali kolem své osy, ale pak zůstali na místě. Karlek otevřel oči, podíval se na mě a... mě v tu ránu přešel zbytek humoru, kterej mi zůstal po tý děsivý zprávě, že jsem umřela. Ale jo, to zvládnu. Během příštích sto, dvě stě let určitě...

-

Konečně je to za mnou. Uf, tohle už fakt nechcu zažít. Pomalu jsem se zvednul na loktech a pak celej. Co to bylo? Furt je mi nějak blivno. Hodně blivno.

,,A co se divíš, když jsi podstoupil přeměnu? Víš, jak by to dopadlo s tímhle světem, kdyby takhle hekal každej?"

,,Kdo to řek? Kdo je tu?" nadskočil jsem.

Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe, jenže nikde nikdo. Začínal jsem se bát. Normálně jsem měl strachy podělaný kalhoty. Nejsem blázen, že ne...nebo jo? Do prdele. Praštil jsem se rukou do čela. Tohle není možný. Prostě není možný. Jak nějaká zkur...noční můra, ze který se ne a ne probudit.

,,Martine, seš cvok",ujistil jsem se nahlas.

,,Nejsi blázen",ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se. Ty vole!!! Přede mnou stála naprosto úchvatná kost. Modrý oči,rty stvořený k líbání, postavička mňam mňam a ty její nohy...fantazie!!!

,,Co jsi zač?"snažil jsem se držet na uzdě.

,,Jsem duší tohoto stromu".

Nó...škoda, že nejsem komiksová postavička. Oči by mi asi vyletěly z důlků, čelist spadla na zem a jazyk by se vyroloval aspoň pět metrů.

,,Cože to seš, krásko? Sem se nějak přeslech".

,,Raději by sis měl znovu sednout, Martine. Mohly by se ti z toho šoku podlomit nohy",řekla.

,,Ty mě znáš? Mý jméno?"sedal jsem si na zem.

,,Tvé jméno zná snad každá duše na světě",přiblížila se ke mně.

Jaký by to s ní bylo asi v posteli...

,,Počkej. jak každá? Jak duše?"nechápal sem. O čem to, hergot, mluví?! Poklela a posadila si na paty. Natáhla ruku. Chtěl sem se jí dotknout, hrozně moc. V očekávání slasti jsem zavřel oči....jenže nic se nestalo. Její ruka mnou hladce projela.

,,K...fix, co to má znamenat?!"zařval jsem a vyskočil na nohy. Podívala se na mě a...probudil sem se.

 

Uááá, to zas byla noc. Jsme celej rozlámanej. Kurňa, ten chlast mě jednou zabije. Crrr. Do prdele. Kterej vůl to sakra vopruzuje?!

,,Hornych",zvednul jsem sluchátko.

,,Šéfe, jste to vy?"ozvalo se. Fousek. Kdo taky jinej, že.

,,Ne, tady víla Amálka",odsekl jsem.

,,To se mi ulevilo. Co se s váma stalo? Včera jste odešel z kanclu bez vysvětlení a od té doby o vás nikdo nic neví".

,,Jak bez vysvětlení, jak neví?!"nechápal jsem a protíral si oči, ,,vždyť jsem, kurňa, říkal, že si du prohlídnout místo činu. Tak v čom je problém?!"

,,Šéfe, nic takovýho. V jednu chvíli jste byl na stanici a pak jste prostě zmizel. Vypařil se".

Radši jsem praštil se sluchátkem, rozčilovat se po ránu není zdravý, a znovu sebou švihnul na postel. Ať mi všichni...

-

v tu samou chvíli někde jinde

,,Séš tady sám?" přitočila se k němu vnadná zrzka.

Vzhlédl od poloprázdné sklenice a pobaveně se na ni usmál.

,,Teď už ne. Copak, máš zájem o malou procházku?"

Jen na něj koketně zamrkala. Zasmál se, vstal, hodil na bar několik mincí, vzal ženu za ruku a odcházel. Nikdo si jich nevšiml. Přece jen byly takové ,,páry" na denním pořádku. Vyšli ven z hospody a zamířili k nedalekému lesu. Muž se nezastavil, dokud si nebyl jistý, že je nikdo nemůže vidět. Žena si stoupla před něj a bez jediného slova si začala pomalu svlékat blůzku. Upřeně na ni zíral, dokud nebyla úplně nahá. Přistoupil k ní. Tvrdě ji políbil na ústa a jednou rukou jí bolestivě zmáčkl ňadro. Tu druhou pomalu zasunul do kabátu. Jakmile poznal, že se mu žena zcela poddala, odstrčil ji...a vytáhl dosud ukrytou zbraň a zamířil na ni.

,,Hélé, néděléj fóry",znervózněla žena, ,,snad o nic néjdé, né?" Začala pomalu ustupovat.

,,Chcípni!"vykřikl a několikrát vystřelil. Záblesk, náraz, bolest, tma...

-

,,Nedokážu to! Prostě to nezvládnu! Nemám šanci! Snaž se to, proboha, pochopit!"hulákala jsem na Karleka. Nešlo to! Ani ta pitomá levitace, ani ta pitomá telekinese, prostě nic!

,,V tomto stavu zvládneš tak akorát řvát na lesy a ještě zbytečně",nenechal se vyvést z míry, ,,toto kouzlo je velmi náročné na koncentraci a především TRPĚLIVOST. Nebo si myslíš, že jsem jej zvládl napoprvé? ne! A uvědom si laskavě, že kdyby ses měla učit každé schopnosti zvlášť, byla bys teď na prášky!"

Jo! Přece jen se mi ho podařilo vytočit. Já se snažím soustředit. Vážně! jenže pokaždé, když se o to pokusím, zavíří mi hlavou pochybnosti. Takže jsem v loji. Asi po stodvacátéosmé jsem se pevně rozkročila, hodně zhluboka se nadechla a spojila ruce v modlitbě.

,Soustřeď se , soustřeď se, soustřeď se´,opakovala jsem si v duchu.

,,BIM BAM BIM BAM",zadunělo celým Arnathonem(fíha, já si zapamatovala to jméno! No, nejsem já borka?)

,,Ááá",zavřískla jsem, ,,co to, u všech svatých Asgardů, bylo?"

Karlek zbledl a rozeběhl se ke studánce. Já pochopitelně za ním. Tvrdě dopadl na kolena a nahnul se nad ni. Nejprve se zakalila, hnusnější blivajz jsem tedy v životě neviděla, ale pak se jakoby rozjasnila a ukázala nám pohlednou zrzku...s kulkou v hrudi.

,,O-ou",ujelo mi, ,,ona je ...mrtvá?"

Podíval se na mě. Došlo mi to.

,,Kolik? Kolik zbývá času než se sem dostane?"

,,Tak čtyři, nanejvýš pět hodin".

Fajn. Víc jsem nepotřebovala vědět. Dokážu to! Prostě musím! Další člověk už o život nepřijde! Nepřipustím to! Ne! Poodstoupila jsem a pevně se rozkročila. Spojila ruce. Zavřela oči. Už nic nezbylo. Jen já. A mé odhodlání...

Temno. Mám ...temno. Probrala jsem se. Na zemi.

,,Co...co se to stalo? Jak...proč?"nechápavě jsem se podívala na Karleka.

Usmál se.

,,Zvládlas to. Sice jsi do kouzla nedala dostatek energie, ale základ byl. A solidní. ze ztráty vědomí si nic nedělej. A teď vstávej".

,,Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?"seškrabala jsem se ze země.

,,Asi čtyři hodiny".

Ups.

,,Už je tady?"

,,Ne, ještě ne. Ale blíží se. Chceš se jí ujmout?"

Páni.

,,Že váháš?!"

,,Tak utíkej. Jmenuje se Zuzana a objeví se u kamene".

Stála tam. Prohlížela si ten nápis. Připadalo mi, jakoby to bylo včera, co jsem na jejím místě stála já.

,,Zdravím tě, Zuzano. Vítej v Arnathonu",pronesla jsem slavnostně.

Prudce se otočila.

,,Kdo séš?"zažvýkala a vystrčila na mě ty svý..., jako bych byla já nevím kdo. V duchu jsem se otřásla odporem. Nadechla jsem se k odpovědi, když...jsem zase začala mizet a ta,,fešanda" se mnou.

,,Co sé to...", nechápala a brzy se zkroutila v křečích.

Mně to bylo jedno.

,,Karleku!"zakřičela jsem.

Objevil se přede mnou.

Zoufale jsem se na něho podívala, mizení mi už vzalo hlas.

,,Já vím, Týno, je příliš brzy a neznáš vše, co bys měla, ale takto rozhodli Vyšší a těm se vzepřít nejde. Je mi to líto".

Omdlela jsem.

Plesk. Z jedné strany. Plesk. Z druhé strany. Jéžiš, tohle mě baví! Chachacha! Jen ať si, holka, užije.

,,Co jé? Už jsém vzhůru, né?"zamrkala na mě, ,,kdé to jsmé?"

Ona taky myslí! To jsou šoky! Rozhlídla jsem se. Probraly jsme se v dost málo zařízeném bytě. Někdo zachrápal. Vstaly jsme a opatrně se přiblížily k posteli. Byl to on. Ten policajt. Martin. A úplně nahej. Zuzaně zasvítily oči.

,,Opovaž se!" šeptla jsem, odvážně k němu přistoupila a sedla si na postel. Pohlednej byl, to jo, ale jestli nám bude i něco platnej...ví bůh a Karlek. Pohladila jsem ho po tváři. Ruka jím hladce projela. Ucítil dotyk a pomaličku otevřel oči.

,,Kurvafixhimlhergotdonrvetr, co seš zač, ženská?!" zařval, vymrštil se z postele a sáhl po zbrani na nočním stolku, který stál hned vedle. Zůstala jsem klidná. Zuzana jen vytřeštila oči. Taky reakce.

,,Když se uklidníš, všechno ti vysvětlím. Pokud ne, jen zbytečně ztratíme čas",oznámila jsem mu. Pomalu si sedal a podezřívavě si mě měřil.

,,Možná by sis mohl na sebe něco hodit, ne?" navrhla jsem mu opatrně.

,,Né, to néní nutné. Jén ať zůstané jak jé",vyhrkla Zuzana.

,,Zuzano!"okřikla jsem ji pohoršeně. Zmlkla. Halelujá. otočila jsem se zpátky k Martinovi.

,,Prosím, vezmi si něco na sebe",požádala jsem ho.

,,A řekneš mi wo co go ?"

,,Slibuju",usmála jsem se.

o několik minut později

,,A ven!" zařval, ,,vypadněte z mýho bejváku a fofrem! Nezbláznily ste se náhodou?! Na pohádky už sem trochu starej, ne?!"

Jen jsem obrátila oči v sloup. Nepochopil. Vůbec nic. Kývla jsem na Zuzanu a chytila ji za ruku. Však ono mu to dojde. Možná dřív, možná později, ale dojde. Odcházely jsme. Zavřenými dveřmi.

-

,,Kurvafixhimlhergotdonrvetr! Sem se asi fakt zbláznil. Ne, tohle byl jen sen. Určitě jen sen. Nic jinýho",ujišťoval jsem se. Teda, takhle hnusný sny jsem už dlouho neměl.

Crcrcr.

,,Hornych",zahučel sem, ,,kdo? Kde? Kdy? Hned sem tam". Rázem sem vyskočil z postele, hodil na sebe nějaký svršky a letěl do práce. Další mrtvola, to snad ne...

Jo. Bohužel. Vlítnul sem na pitevnu a málem sejmul patologa.

,,Kdo? Kde? Jak?" vyhrknul sem.

,,Podle výpovědi místních šlo o prostitutku, nějakou Zuzanu. Našli ji dva ochlastové, když se vraceli domů z hospody zkratkou přes les",odmlčel se doktor náhle.

,,A?" chlupatá deka je teda fakt ukecanější. Patolog mi bezeslova ukázal její obličej a pak otevřel oko.

,,Do prdele!..."

o dalších několik minut později, na místě činu

Zase nic. To snad není možný. Druhá vražda během několika dní a já nemám nic! Nic! Ani jedinou stopu! Do prdele! Ti ožralové si ničeho nevšimli, natož chlapa, co byl s ňou! Do prdele! V lese si museli najít takový místo, kde by je nikdo neviděl! Do prdele! Sednul sem si na zem a hlavu složil do dlaní. Prohrábnul si prstama vlasy. Už dvě vraždy a žádná stopa! Do prdele! To sem vážně takový pako, že tendle případ nedokážu rozlousknout?! Do prdele!

,,Zdravím tě, Martine, dloho jsme se neviděli",ozvalo se vedle mě. Natočil sem hlavu. Helemese, moje stará známá ,,duše".

,,Dneska žádné výkřiky? Žádné zděšení?"

,,Sem v takovym loju, že sem schopnej věřit všemu",zavrčel sem.

,,Úplně všemu?"

,,Ne asi".

,,Pokud jsi skutečně ochotný věřit všemu, vzpomeň si, co ti říkaly ty dvě ženy dnes ráno".

Dvě ženy? Dnes ráno? Jak to ví? Ále...co se divím, že.

,,Jedna z nich, ta prostitutka, byla zavražděna svlečená, ne? Možná mu předvedla striptýz, nebo ji zavraždil těsně před aktem, každopádně mohla vidět jeho obličej. Popřemýšlej o tom",řekla a zmizela. Hm. jestli má ta nádherná, naprosto dokonale úchvatná kost pravdu, jakože asi těžko, tak ty dvě se vrátily na svět, aby usvědčily vraha.

,,Do prdele!"

zpátky u Martina doma

,,Tak jo. Ruplo mi v bedně. Totálně. Holky, ste tady?"zařval sem do prázdnýho bytu. Ruplo mi v bedně. Totálně.

,,Už nám věříš?"objevily se přede mnou. Bloncka mě nezajímala, zato ta zrzka jo. Přistoupil sem k ní.

,,Tys ho viděla, že jo? Toho parchanta co vás obě vodprásk".

Trhla sebou, bloncka se zatvářila udiveně.

,,To není možné. Nemohla ho vidět, stejně jako já",ozvala se.

,,Má pravdu. Viděla jsém ho. Jého obličej",zašeptala zrzka.

Bloncka zbledla.

,,Jak vypadal?! Ppiš mi ho!" zařval sem.

,,Pro Kristovy drahý rány...".

-

Procházeli se parkem. On se držel ve stínu, ona se hřála ve světle pouličních lamp. Mlčeli. Náhle se zastavil a přitáhl si ji k sobě. Líbali se.

,,Tvoje další oběť?"nechal sem see poznat.

Ztuhnul.

,,Nečekals, že mě uvidíš, co? Že tě odhalím".

Mlčel.

,,Slečno, estli nechcete, aby bylo do pěti minut po vás, okamžitě se seberete a vypadnete vodsud",otočil sem se k ženě. Poslechla.

,,Jak můžeš, Fousku, proč?"nechápal sem.

,,Vždyť jsou to jen kurvy! Nezaslouží si žít! nemají právo na život! Ženský jsou hřích a ten já likviduju!"zařval. Vytáhnul sem zbraň a zamířil.

,,Vlastimile Fousku, ve jménu zákona tě zatýkám. Máš právo nevypovídat, cokoliv řekneš, může bejt použito proti tobě. Máš právo na advokáta, pokud na něj nemáš, stát ti nějakýho přidělí",odvykládal sem mu práva, ketrý sám znal. Usmíval se.

,,Ne, šéfe. Já do vězení nepůjdu. Nepatřím tam",zavrtěl hlavou. Během jedný jediný chvíle vytáhl vlastní pistoli, přiložil ke spánku a stiskl spoušť. Nechal sem ho. Ne baby, to von si nezasloužil žít. Podíval sem se nahoru na hvězdy.

,,Díky, holky".

-

Vracely jsme se. Náš vrah byl usvědčen.Znovu jsme mizely, a tak se s ním nestihli rozloučit. Škoda, bude mi chybět. V Arnathonu už na nás čekal Karlek.

,,Dobrá práce",pochválil nás, ,,nyní se již můžete vydat do Ráje". Pokynul rukou a za jeho zády se zvolna objevovala cestička. Políbily jsme ho na tvář a vydaly se po ní. Kdo ví co nás tam čeká.

-

,,Neměli bychom jim říct, co je na té cestě čeká?"zjevila se duše vedle Karleka. Zavrtěl hlavou.

,,Jen je nech, přece je nechceš připravit o další dobrodružství...".

KONEC

---