Povídání s názvem na konci

Už roky se honím za tou podivnou Věcí a pořád jí nemohu chytit. Kolikrát ani nevím, kde je, kudy zrovinka šla a co nevím nikdy je, kudy půjde za pět minut. Někdy, když si něco nového přečtu nebo něco nového uvidím nebo se něco nového doslechnu nebo něco nového vymyslím, ta hloupá Věc poposkočí jako by do ní píchlo a v tu chvíli je jí krásně vidět. Jenže, než se rozkoukám, než si to rozmyslím, než se rozběhnu, je zase fuč. A to mě tak dlouho štvalo, až jsem se na ní jednou načisto vykašlal : Namířím si to hezky rovně jedním směrem .... Ať si ta pitomá Věc dělá co chce ! Ať se třeba i vztekne ! A ona nic, pořád vyskakuje, tu na jedné, tu na druhé straně, ale ... pšt, ať to neslyší ... ... vypadá to, že to vlastně nejsem já, kdo honí jí, ale že je to jaksi právě naopak ! Tak jí nechávám, ať si mě zkouší chytit a jestli mě někdy dostane, hned jí chňapnu pod krkem, aby se mi nevysmekla, a aby mě už nemohla bláznit nějakým tím poskakováním. Stejně, i když se nakrásně nepotkáme, je to ona, kdo mě chce ! Já si jdu svojí cestou, rovně, sem-tam se ale přeci kouknu, jestli se ta hloupá Věc moc nešprajcuje mému směru, a když ano, tak jí to udělám kůli a kousínek uhnu .... ... já té skákající potvoře, té hopsandě, jednou nahoře, jednou dole, někdy také říkám: SMYSL ŽIVOTA !!!

---