Mysl..

Vzduch voní senem a blížící se bouřkou. Po tvářích se mi kutálejí obrovské slzy zklamání a vzteku. Jedu kaštanovou alejí, ztemnělou a prázdnou, společnost mi dělá jen tmavá klisna. Vnímám všechny ty večerní vesnické zvuky, které dávají dohromady to velké, klidné ticho. Stokrát jsem ti chtěla říct, jak moc tě mám ráda. Už ti to neřeknu. Nikdy. Je  prostě pozdě. Doufám, že ne navždy…

            O pár měsíců později jdu tou samou alejí bez listí. Kolem mě povykuje skupinka dětí na hřbetech poníků. Nevnímám je. Nevnímám nic. Každodenně takhle trávím odpoledne. A večer ulehnu do postele a koukám na fotografie na stěně. Ta tvoje visí hned vedle statného hřebce letícího nad obrovským oxerem. Tvého hřebce.

            Každodenní práce na hřbetech koní. Na lesních cestách pokrytých měkkým, barevným listím a jehličím se mi smutek pořád vrací. Cváláme zvolna, pak rychleji. Stejně tak se ty – proti mé vůli – vytrácíš z mého života. Chybíš mi tu. Jsi pryč. Už vím, že napořád. Mrazivý vítr žene listí a zbytky naděje, že tě ještě někdy spatřím přes rozlehlou pláň, rozrytou kopyty našich koní. Tady jsme se poprvé setkali. Jak bych si přála, abychom znovu společně projížděli touhle krajinou, abys mě políbil a řekl, že mě máš rád. Zastavím a v slzách se zhroutím na zpocenou šíji své tmavé společnice. Tiše zařehtá, jako by mi rozuměla. Nejsem sama, komu se stýská. „Vrať se!“ křičím do tiché noci. Marně.