Rande

            Obvykle nesnídal, ale tentokrát si došel dolů na ulici pro čerstvé loupáčky a na sucho je přikusoval, zatímco mu pomalu chladl druhý šálek pressa. V zamyšlení ho uchopil za ouško, aby hned ucukl při palčivém pocitu, když se tekutina rozlila na jazyku. Usykl, rozhodl se kávu nechat na později a odešel do svého pokoje.

            Učísl si patku a rukou projel po tváři. Z jeho vousů zbyla jen na omak hrubší kůže. Na pohled by si toho však těžko někdo mohl všimnout. „Tak mi to sluší nejlíp,“ pomyslel si a namočil vodou z kohoutku kartáček s trochou pasty. „Proč jí sakra vždycky tolik záleželo na tom, abych se holil?“ říkal si, vědomý toho, že je dobře, že dnes překonal svojí lenost a po strojku nakonec sáhl. Chvíli se ale natrápil nerozhodností, jakým parfémem se navonět. Měl jich několik pro různé příležitosti, ale když byl sám sebou, rád ony pičifuky úplně vynechával. Tentokrát se to však neslušelo, nakonec tedy místnost koupelny zaplnila vůně vanilky a růže. Věděl, že kdyby měla říct, jaká květina je její oblíbená, zvolila by právě růži. 

            „Kterou z těch dvou košil si dneska vezmu?“ tázal se sám sebe při pohledu do skříně , pochybujíc o tom, že kterákoli z obou možností je ta správná. „Nebo bych si dnes měl vzít něco formálnějšího, abych dobře zapůsobil?“ pohrával si uvnitř s další alternativou. „Je přece jediná, na které kdy záleželo,“ odůvodňoval si své myšlenky, vědom toho, že se trýzní pochybnostmi zbytečně. Přehnaná formálnost už se nenosila, a to ani v důležitějších chvílích, mezi které patřila i tato. Zbytečná strojenost mu nemohla nijak pomoc. Avšak uznal za vhodné potlačit své individualistické sklony a oblékl se tak, aby působil alespoň trochu konzervativně. O nic už přece nebojoval. Dnes stačilo držet se jistoty.

            Před zrcadlem se cítil vždycky nervózně. Tentokrát tomu nebylo o nic líp, spíš naopak. Vyměnil několik kalhot tmavé barvy, aby nakonec sáhl po těch prvních, které si navlékl. „Hlavně se obout tak, aby to sedělo k celé kompozici,“ opakoval si v duchu a nakonec stejně sáhl po klasice; obyčejných černých polobotkách. Ještě chvíli se věnoval jejich krémování, chtěl vypadat perfektně. Vždycky mu kladla na srdce, ať před ní nevypadá jak trhan.

            V kiosku před domem prodávali květiny. Nikdy se v nich nevyznal; kupoval jí vždycky růže. „A chcete jí zabalit?“ Ale jasně, že ano. Ale proč vám to, proboha, tak dlouho trvá? Až teď si uvědomil, že by mohl přijet pozdě. Vzal květinu a spěšně zamířil ke svému vozu.

            Oddaně usedl za volant, nastartoval motor a zapnul rádio. Spěch nebyl jeho doménou; teď se ale pozdí příchod zdál být opravdu nevhodný. Netrpělivě pustil na přechodu u obchodního domu Pavilon chodce, který mu málem skočil pod auto. Koruny stromořadí Vinohradské třídy ubíhaly šíleným tempem ve zpětném zrcátku, jak motor Michalova auta poháněl vůz nahoru ke Floře a náměstí Jana Želivského, kde se Vinohrady lámou o hranice jiných čtvrtí. Pozdě chodil často, ale teď ho to po dlouhé době opravdu mrzelo. Dnes byla potřeba dostat se na smluvené místo včas. Štvalo ho, že ani tentokrát se mu nepodařilo zkrotit svou nedochvilnost. Bál se, že vinou svojí ležérnosti opět pošlape vše cenné. Bál se, že už mu tentokrát nebude prominuto. Bál se, že nepřijde včas a že ona už tam na něj čekat nebude.

            Schody bral po dvou, ale čas, který dávno utekl, už dohonit nemohl. Na nádvoří stál jeho bratr a kouřil cigaretu. „Kde jsi byl tak dlouho?,“ zeptal se ho. Michal se pokusil o omluvný tón. „Je mi líto, zdržel jsem se.“ Bratr se zamračil a uštěpačně podotkl „Zase jsi se módil? Vždyť jí je to asi stejně jedno, jak teď vypadáš.“ „Ale mě ne.“ „Jsi neuvěřitelnej sobec. Tak s sebou aspoň pohni, ať nepřijdeme pozdě. Tělo jde za chvíli do pece.“ Michal si ještě jednou učísl patku a nasadil smuteční výraz. Společně s bratrem vykročili vstříc strašnickému krematoriu.