Sněhová víla

Malá sněhová víla za sklem

zamyšleně pozoruje sníh.

Od jejího příchodu jsem tich.

            Podivnou vůni přinesla sem.

Nevím proč přišla, snad chce mě znát.

Nádherná, jemná a snad křehká.

Možná jí tíží vina lehká,

a proto se nedokáže smát.

Chtěl bych jí líbat na její rty

a do ouška jí šeptat: „Něžná!“

Však ona tyhle věci nezná.

            Chtěl bych hrát, ale nemám party.

Chtěl bych ji položit na postel,

pak jí začít pomalu svlékat.

A svou vášní ji chci polekat.

            Ode dneška chci jen pro ni žít.

Jenomže ona mě nevidí.

Ve své lásce k němu je slepá.

A až z vlasů sníh si vytřepá,

odejde nadobro od lidí.