Rozhovor v parku

-      Slečno, víte, že sníh voní?

-      Ne, to jsem skutečně nevěděla.

-      ...Ale musí být kolem nuly. Ne ten co leží na zemi, ten co padá voní, víte.

-      No, to je ohromně zajímavé.

-      Že jo...A věděla jste, že delfíni se umí mezi sebou dorozumívat, podobně jako lidé?

-      Ne, to jsem také nevěděla, mohl byste si mně přestat všímat, prosím.

-      Nemohl, oni totiž mají svoji řeč a ta se tou vodou šíří strašně daleko.

-      No to je úžasné, ještě něco, co bych měla vědět?

-      ...Vás by třeba mohlo zajímat, že průměrná žena sní za svůj život 8kg rtěnky, to je co...Jen si to představte, 8kg...

-      No to je neskutečný...už si můžu číst, nebo mi hodláte dál rozšiřovat obzor?

-      Já jsem s tím začínat nechtěl....Ale když už jste to nakousla,...Víte, že když se díváte na západ slunce a ono je pravě na obzoru, tak tam vlastně už 8 minut není.

-      Nemám ráda západy slunce...

-      A co východy slunce, není nic romantičtějšího, než krásný východ slunce u moře...

-      No, když myslíte...

-      Já nemyslím, já to vím...Máte ráda moře, slečno.

-      Nemám, stačí?

-      A co poušť, to je taky moře, jenže z písku. Máte ráda poušť? Jestli řeknete ano, tak si budete odporovat...

-      Ne, poušť také nemám ráda.

-      A co vlastně ráda máte?

-      Klid.

-      No to je zřejmé, proto také chodíte do parku, že?

-      Vy jste tak bystrý tvor pane.

-      Jé to je hodin, já už budu muset běžet. Takže zítra?

-      Samozřejmě, ve stejnou dobu, jako každý den. Mějte se, krásný zbytek dne.

-      Jo, jo, taktéž, taktéž.....Kdy přijdeš domů Maruško?

-      No, ještě chvilinku posedím Ládínku a přijdu.