Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O člověku, kterému stačilo ke štěstí málo

12. 06. 2001

630

Autor

Peer

No jo už zase já....

Ing.Jiří Enderle žije ve svém bytě 2+1sám. Bydlí na hnusném velkém sídlišti a do práce jezdí na mopedu. Každé ráno je možné zahlédnout legrační postavičku v zimním kulichu s bambulí a motorkářskými brýlemi pamatujícími ještě tatíčka Masaryka. Nejezdí rychle, nikam nespěchá. Práce mu začíná až v devět. Ví, že má čas stavit se v trafice, koupit si noviny a v blízkém bufetu posnídat. Své zaměstnání bere jako nutné zlo. Osm hodin ve své kanceláři, spousta formulářů, pár kafí a smích té nové sekretářky. Nicméně v zimě je tam teplo a v létě příjemný chládek... Z práce se teší domů. Těší se na pocit, že konečně vezme za kliku svého bytu ... těší se na večer. Už je doma, kvapně ze zebe sundává těsný oblek a převléká se do něčeho pohodlnějšího. Balí si věci do batůžku a opět vyráží do ulic. Autobusem se nechává dovézt až na konečnou, několik kroků a vnoří se do studeného šera jarního lesa. Posledních pár metrů běží. Necítí tíhu gravitace. Strhává ze sebe oděv, nevydrží napětí a už se vznáší mezi korunami stromů. Ladně skáče z větve na větev, nasává čerstvý vzduch, uždibuje mladé lístky a vychutnává jejich vůni. Větve se pod ním skoro neprohýbají. Zvířata už si na něj zvykl, je tady denně. Ptáci se ho nebojí, sedí spolu na jedné větvi a nevšímají si ho. Pozoruje dění kolem sebe a ...usmívá se, začíná se chechtat a teď už řve smíchy. Vyplašil veverku, ve zmatku upustila šišku a nadává na něj. Pomalu se stmívá a on jakoby se náhle probouzel ze zlého snu, slézá ze stromu, štítivě si utírá ruce do trávy, pomalu se obléká a odchází na zastávku. Zanedlouho už sedí opět v autobuse. Opírá se o okenní tabuli, má zavřené oči a ... opět se začíná usmívat.