Feelings

Těžká krajina, tmavá a smutná. Vítá svou prázdnotou. Oči nad vzdáleným obzorem pláčou. Slzy stékají na půdu, která zkrápěna touhou syčí, pára se valí ze všech štěrbin a země vzdychá. Není to rozkoši, je to bolestí,bolestí nekončící a nezačínající. I ta ozvěna se vrací mrtvá. Uprostřed tohoto ticha stojí vyschlý strom. Listy mu spálil žár pouště a srdce žhavé magma z nitra. Pahýly větvoví se nesmyslně odvrací od severu a vzpínají ruce k slunci, jež je ničí. Z této nicoty zrodilo se tělo, tělo bez duše, pocitů, prosyceno bolestí, neschopno mluvit o svém trápení.

„Kde to jsem? Proč je tady taková zima? Takové ticho, tak prázdno, tak smutno. HALÓ…Haló…haló…ló…JE TU…je tu …NĚKDO…někdo…kdo….Nemám rád tmu, dává sny a bere iluze…Miluji tmu, bere iluze a dává sny…Co mi to teče po noze? Lepí se to…a voní, chutná slaně a …au bolí. Půl života za pocit bezpečí, za radost bez hranic, za smích. Za harmonický tón ten zbytek. Za život bez minulosti, zřeknu se budoucnosti. Za noc bez vzpomínek, vyměním oči, tápající bez cíle. Za dětský smích, daruji rty, které nemluví, protože není o čem. Za pocit nasycení dávám všanc  tělo bez hodnoty, za závan čerstvého vzduchu, ať umírám v křeči udušením. Za jediný pocit vody, která pohladí, zhynu žízní uprostřed v pouště. Pro nekonečný pocit milování, zůstal jsem ve věčné tmě.“

„Fuj, to byl teda divnej sen. Co je vůbec za den? Středa? Kolik je? Tý jo, deset, už jsem měl být dvě hodiny v práci.