Hery Fotr

kapitola první

OTEC

13:00; Gondwana, Meidlobín, Skřídlaství ulvice

„Hery, prosím tě, ozvi se!“ Na obrazovce Heryho modrého telepatoskopu, ležícího na stole, se rozčiloval profesor Brambas. Hery to ale nevěděl. Měl lepší věci na práci a to sice sedět na olivově  zelené lavičce před domem a pozorovat Demusovu spolužačku Květu. Bydlela hned přes silnici a právě pracovala na zahrádce. A asi si dovedete představit na co se Hery koukal pokaždé když se sehnula pro trs zažloutlé, sluncem spálené trávy.

Toto léto bylo až nechutně teplé. Slunce vstávalo každý den velice brzy a šlo spát až když bazény zely prázdnotou a hladina vody už byla úplně v klidu. Nikdo by v tu chvíli nemohl říct, že tam byly ještě před chvíli hromady dětí. Bazény bývaly totiž den co den přeplněny malými dětmi, které řvaly jedno přes druhé. Hery si léto skutečně užil. Když lezl s kamarády po prolézačkách ve městě. Když skákali přes kola zamčená ve stojanech u hypermarketů. Ale léto pomalu bere konce a Herymu nezbývá nic jiného, než jen vzpomínat. Čekají povinnosti, začíná pomalu školní rok. Zase zpátky do školních škamen, den co den se učit zaříkadla a míchat lektvary, dvakrát v týdnu celou noc až do ranních hodin pozorovat noční oblohu a rozestavění hvězd po obloze. Porušovat školní řád a odpykávat si tresty u školníka ve sklepě, třikrát do týdne hrát bowling, ale také ho čekaly kouzelnické souboje se svými nejrůznějšími nepřáteli ze školy. Dostávat každý měsíc kapesné a na konci roku, po měsících střádání to pořádně prohýřit na Poškolním bále. Už se těšil na to, až bude se svými kamarády Romem a Heřmanou jezdit na kole po pozemcích školy a ničit trávník protivnému zahradníkovi Ubyovi. Nebo vlastně školní trávník, ale Uby o něj pečoval jako by byl jeho. Uby Yes bydlel u Hroznýho zlesa, kousek od školy. Měl takovou malou chaloupku ve které sídlil se svým pelikánem Karlíkem. V zahrádce za chaloupkou měl jezírko a rostly mu tam kokosy.

Hery se taky se těšil na pane řiditele Brambase. Byl to ten nejhodnější řiditel na světě. Měl pro něj a jeho kamarády obrovské pochopení. A bez jakýchkoliv okolků jim odpouštěl veškeré přestupky školního řádu. Hery ho za to měl neskutečně rád. Profesor Album Brambas znal Heryho otce Käkkse, který měl své chování po Herym. Porušování školního řádu mu šlo líp než učení. Stejně jako Herymu. Profesor Brambas dokonce kvůli Käkksemu Fotrovi vyškrtl ze školního řádu příkaz 254/68, který zněl „je zakázáno jezdit na kole po školních pozemcích“. A Kvůli Herymu dokonce porušil pravidlo prvních ročníků, které říkalo, že žádný prvák nesmí hrát bowling a už vůbec ne se zúčastňovat zápasů jako hráč, kvůli vysokému riziku poranění. Pan profesor Brambas měl zkrátka pochopení pro dětské duše. Kdežto jeho zástupkyně, paní Ay vonAld, s tou to bylo horší. Když Heryho a jeho kamarády pan profesor Brambas nechal na pospas paní zástupkyni a odjel na nějakou důležitou schůzi, bylo to horší. Před tou jsi musel sekat latinu. A jakmile jsi porušil školní řád, že jsi třeba jenom překročil palcem u nohy čáru, za kterou se nesmělo, bylo zle. To potom často končilo školními tresty s tím podivínem Ubyem.

Heryho vytrhla z přemýšlení jeho sova, která právě lomcovala mřížemi své klece v jeho pokoji. Hery i přes  značný odpor vstal a šel nahoru do svého pokoje. Otevřel okno a pustil svoji sovu Naninku. Potom si sedl na postel a zamyslel se. Měl takový pocit, jakoby ho někdo volal. Zavřel okno a chvíli poslouchal. Toho pocitu se nezbavil. Opět okno otevřel a zhluboka se nadechl. V jeho pokojíku bylo neuvěřitelně dusno a nedýchatelno. Skočil do postele a sáhl po své oblíbeně knize Skautem ein zwei. Otevřel ji v místě, kde naposledy skončil, vytáhl záložku Evku a dal se do čtení.

„HERY!“

Vstal rychleji než bys řekl jak uvázat uzel a díval se zděšeně před sebe do zrcadla. Nebyl trochu rozcuchaný? Ale ne, to nebylo možné, vždyť se před chvílí česal. Nebo, že by přece jen? Ne, není, to bylo určitě přítmím v jeho pokojíku. Chvíli se zmateně rozhlížel a pak si všimnul ředitelova rozpláclého nosu na obrazovce telepatoskopu.

„Ano, pane řediteli?“ přiskočil Hery ke stolku a posadil se na židli. Brambas, celý udýchaný, odpovídal tak rychle, že mu Hery sotva rozuměl.

„Hery, musíš okamžitě přijet sem, do Pakoin. Musím ti říct něco hodně důležitého!“ Hery chvíli vstřebával informace.

„Tak mi to řekněte hned.“

„Přijedeš ještě dnes večer.“ řekl profesor, jakoby vůbec neslyšel Heryho otázku. Tak to muselo být něco hodně důležitého.

„Dnes večer o půl osmé budeš na Manickém vlakovišti u nástupiště dva. Budou tam na tebe čekat tři muži. Budou mít černé brýle a dlouhé černé kabáty. Nasedneš s nima do vlaku Preachers Express Opava sever-jih. Držím palce.“ Pak zmizel. Hery ještě chvíli seděl, zíral do vypnutého telepatoskopu a přebíral si v hlavě informace, které mu právě podal profesor Brambas. Nejprve měl pocit, že se na to vykašle, ale když jde o něco tak důležitého, že to nejde říct ani přes telepatoskop... Asi neměl na vybranou. Heryho zajímalo, co se dozví, ale zase na druhou stranu, nemůže si jenom tak odejít z domu jenom proto, že to řekl „nějaký Brambas“. Tedy, „nějaký Brambas“ podle Demyjusových. Bude muset přemlouvat.

18:00; Meidlobín, Skřídlaství ulvice, dům č. 1 – Demyjusovi

Hery seběhl po schodech do obýváku a sedl si na pohovku vedle strýčka.

Pan Furion byl vysoký, tělnatý muž s mohutným knírem a kdo ho viděl jednou, stačilo mu to na celý život. Furion byl ředitelem firmy Zweral, která vyráběla košťata. To, že byl obtloustlý mu však nevadilo při věčném vysedávání ve své vysoké kancelářské židli. Pak už jen rozkazoval svým podřízeným. To bylo jen samé: „Johne, zavolej do obchodu Duha, Zelenáč a Potřeby pro mladé uklízečky.“ Problém byl ovšem v tom, že i přes všechno snažení se mu nepodařilo prodat svá laciná, nekvalitní košťata. Zastával totiž názor, že záleží na ceně bez ohledu na kvalitu. To se mu také vymstilo. Ale moc si s tím hlavu nelámal. Byl rád, že má své místo a lidi, kterým může rozkazovat. To mu totiž dělalo obrovskou radost. Ten pocit, že je nejlepší. Že si může dělat co chce. Když skončil jeho pracovní den a on musel opustit svou milovanou koženou židli v kanceláři, sedával alespoň na židli v kuchyni. Přitahovala ho její hráškově zelená barva. Furion měl totiž takovou zvláštní vlastnost. Měl rád vše co souviselo s jídlem. A z předmětů, které neměli s jídlem nic společného, vytvářel věci s jídlem související. Například rád zametal v kuchyni, protože měl pocit, že koště je úžasná věc když sídlí vedle lednice. Proto si také vybral tak zvláštní zaměstnání. Nebo například odmítal koupit své rodině myčku na nádobí z toho důvodu, že rád umíval talíře ručně. Měl z toho dobrý pocit, jelikož na nich předtím bylo jídlo. Nebo moc rád vyměňoval prasklé žárovky v domě, protože měl pocit, že po dobře udělané práci si zaslouží odměnu. A to v podobě jídla.

Jeho žena, paní Pelargonie Demyjusová, byla naprostý opak. Byla to vyhublá blondýna s velice dlouhým krkem, který si neustále prodlužovala, protože na něm nosila dvanáct hliníkových prstenců. Všechny své vydělané peníze investovala do výbavy domu ve stylu africké kultury. Byla do ní úplný blázen. Po letech však všechna její fanatičnost vyprchala. To z toho důvodu, že byla na mateřské. Nebo přesněji řečeno na mateřské byla jen první dva roky. Těch zbývajících deset prostě nepracovala. Měla pocit, že její dvanáctiletý synáček Demus potřebuje veškerou maminčinu péči.

Demus zdědil svůj vzhled po otci, jen barvu vlasů měl jako jeho matka. Vypadal neuvěřitelně komicky. Své dlouhé, blonďaté vlásky si geloval na dozadu směřující špičky a zbytek odstávajících vlasů si spínal černými vlásenkami. Jeho vysoké sádelnaté čelo tím pádem ještě lépe vyniklo. Měl dvě mála prasečí očka a celou tu krásu dotvářelo sedm brad. Jeho baňaté tělo zakrývalo polovinu všech končetin. Jeho vždy nasycené bříško překrývalo mohutná stehna. Ve škole se mu kupodivu nikdo neposmíval. To proto, že každého bez jakéhokoliv důvodu zmlátil. Jeho bandu, která při něm stála děj se co děj, tvořilo pět dalších podobně vypasených „pánů“. Říkali si „páni“, jelikož jim to dodávalo sebejistotu. Demus byl v jejich čele. To proto, že jeho oslňující účes vypadal neuvěřitelně reprezentativně nikoliv proto, že by byl nejsilnější, nejchytřejší nebo dokonce nejrychlejší. V těchto věcech byl snad nejmíň ze všech nadaný. Poselstvím jejich bandy bylo zmlátit všechny co jdou kolem nehledě na to kolik jim je či jestli už je zmlátil někdo před nimi. Demusova banda se valila jako buldozer dopředu bez jakýchkoliv rozpaků. Demus taky vytvářel a rušil pravidla. A pokud kdokoliv z bandy překročil hranici byl automaticky vyřazen.

Všichni se jejich bandy báli snad kromě samotných rodičů. Furion s Pelargonií nebyli výjimkou. Měli pocit, že jejich Demusek je rozený andílek a to, že hned jakmile překročí práh domu stane se z něj „ďábel“, to už nevěděli.

Teta se strýcem se právě dívali na večerní reality show. Hery si nim přisedl a nadhodil myšlenku, která ho celý den tížila. Jestli může dnes večer jít ven. Po několika neúspěšných pokusech to vzdal. Teta se strýcem zkrátka měli pocit, že patnáctiletý kluk jako byl Hery by se neměl po večerech courat po venku. Musel se připravovat přece do školy. Když pochopil, že Demyjusovi nezlomí, zvedl se a odešel do pokojíku vymýšlet nový plán. Neměl na to moc času, ale věděl na koho se obrátit.

18:30; jižní Opava, Pakoin – Palackého kouzelnický institut

Brambas vyťukal na svém krvavě rudém telepatoskopu číslo Jarka, který už byl na vlakovišti Manic. Na displeji telepatoskopu se objevily běžící tečky a nápis čekejte prosím. Brambas netrpělivě poťukával prsty o stůl. Tížil ho čas. Zbývala už jen pouhá hodina do odjezdu vlaku. Konečně telepatoskop zapípal a na displeji se objevil obrovský obličej Marka.

„Ano, pane?“ zeptal se Marek

„Marku, kde je?“ zeptal se profesor, jakoby nevěděl co mu vzápětí Marek odpoví

„Nevím, pane, ale stále tu není a ani se neozval.“ Nastala chvíle přemýšlivého ticha. Marek měl nápad, ale znal svého pána až příliš dobře, aby věděl, že se mu do přemýšlení neskáče.

„Máte nějaký návrh?“ zeptal se Brambas, jakoby mu četl myšlenky. To ovšem, ačkoliv uměl, nemohl provádět přes telepatoskop. Tady šlo jen o náhodu.

„Ano, pane.“

„No, tak na co čekáte, povídejte, nemáme moc času.“

„Zeptat se jeho samotného.“

„Vy jste se zbláznil, člověče? Copak nevíte, co hrozí při spojení s telepatoskopem v domě quadmstů?“

„To vím pane.“

„Tak si nechte své „užitečné“ rady na jindy, až bude čas. Teď potřebuju myslet. Zavolejte mi Radka.“

„On...“ řekl opatrně Marek, jak kdyby tušil, co vzápětí přijde.

„On tu není, pane. Šel na utopence a světlou plzeňskou dvanáctku, pane.“ Teď přišla řada netisknutelných nadávek. Málokdo, kdo spatřil Brambase by byl schopen tvrdit, že je velice vznětlivý. Dokonce na to ani nevypadal. Když však šlo o něco tak důležitého, jako bylo to, co se chystal Herymu říct, byl nekontrolovatelný. Mohl kdykoliv vybuchnout. Nejspíš však zjistil, že teď není čas na nikoho řvát, když mu to bylo houby platné. Jednak už ho Marek znal natolik, že si nedělal nějakou starost s tím, že se rozčiluje. A taky proto, že po telepatoskopu mu nemůže nic udělat.

„Tak mu zavolejte.“ řekl po chvíli Brambas. Marek na nic nečekal a uposlechl rozkaz. Zavěsil.

18:45; Meidlobín, Skřídlaství ulvice, dům č.1 – Demyjusovi

Po Heryho telepatoskopu chvíli běhaly tečky a nápis „prosím čekejte“. Po chvíli marnivého čekání třikrát bliklo červené výstražné světýlko a nápis obsazeno. Hery zlostně třískl dlaní do stolu.

„Sakra.“ V tom jeho telepatoskop zablikal a objevil se nápis „Marek Křemen ŽULA“. Hery nahmátl žluté tlačítko na zadní straně telepatoskopu a stiskl. Na obrazovce se objevil uhrovatý obličej typického gondwaňana. Měl modré oči a hlásil se jako Marek Křemen. Jak typické. Nikdo si doteď nezvykl na to, že jeho jméno je na telepatoskopu napsáno. Nicméně, Hery teď neměl čas na jedovaté poznámky a přešel rovnou k věci.

„Kdo jste a co chcete. Mluvil jste s Brambasem? Máte nějaké informace?“

„Ano, jsem člen skupiny ŽULA a máme vás dnes odvézt do Pakoin na příkaz Albuma Brambase. Předpokládám, že když jste se dosud nedostavil na vlakoviště, nedostanete se na něj ani během další půl hodiny. Proto si sbalte věci, zůstanete v Pakoin až do konce prázdnin. Za čtvrt hodiny jsme v Meidlobínském parku. Buďte tam. Na shledanou.“ A zavěsil. Jak jednoduché a výstižné, řekl si Hery. Ale co teď, když ho  Demyjusovi nepustí ven? Bude to holt muset zkusit ještě jednou. Po deseti minutách usilovného přemlouvání a vyčerpávajícího vysvětlovaní dostal konečně povolení. Během dvou minut byl nabalený a seběhl do předsíně. Rychle si nazul botasky a vyrazil.

19:00; Meidlobínský park

Hery už dobrých pět minut seděl na prochladlé lavičce. Noc byla velice studená, ačkoliv den byl tak perný. Chystala se bouře. Hery pomalu začal přestat doufat. Jeho sova Naninka byla zachumlaná do peří a nejevila žádné známky pohybu. Zhluboka a těžko nasávala noční vzduch. Herymu se s každým vydechnutím tvořila pára od úst. Nikde nikdo. Najednou se z nebe snesly tři létající koberce. Na každém z nich seděl v tureckém sedu člen společnosti ŽULA, která pracovala pro Brambase. Každý muž měl na sobě černý hábit, mokasíny a černé brýle. Hery nasedl na svůj koberec a beze slov se všichni vznesli ku černé, hvězdné noci.

dál už nic není..