K půlnoci

Jen kratičká hloupost ... že stále neumím zapalovat svíce ...

      Ještě jednu rozbitou vteřinu si nechám něžně stékat po těle a pak další, tisíce dalších, dokud se nepřelijí k půlnoci a přes ní, dokud mi nezačnou tiše vzlínat po kůži a topit mě svým pavučinově lehkým perlením, než je studené svítání promění v ledové kapky stříbřité krve padlých hvězd, co mi popadají do klína a rozkutálí se po podlaze.

      Slova jsou zbytečná, samá kdyby jednou, samá snad a později, věkem zežloutlé stránky, které vítr šustivě otáčí snad jen jednou za sto let, stránky o kapkách slané rosy na polštáři, co trochu jsou, trochu nejsou a bolí, vždy o něco víc, než když jsem je četl naposledy.
      Noc teplá, snad posledními střípky letního mámení, stíny rozostřené dětsky bezstarostným smíchem a rána, bolavá, probuzená teplem cizího těla, kapky co se spíjí v jedinou skvrnu mátožného polospaní na unavené tváři ještě ospalého rána.

      Končí bláznivý sen a nikoho nezajímá proč a o čem se vlastně zdál, končí a vzdát se je nejsnadnější cíl, ještě pár chvil zůstat, schovat se do peřin a být v jejich teplém bezpečí, nebo spíš nebýt, ztratit se pod patetickým nánosem nesmyslně poslepovaných vět.

      Jenže pak, pak nic, jen prchavá přání, roztáhnout křídla a letět, dokud mě vyčerpání nesrazí zpět k zemi, s hlavou plnou zpola prožitých snů a tělem polámaným slunečním větrem.
      A nakonec stejně jen snůška nesmyslů, oči se klíží únavou a vteřiny pomalu odtikávají cestu k půlnoci.

---