Otec a satelit

Tato příhoda se stala den po Štědrém večeru. Firma prodávající Digi TV, nebo-li digitální vysílání, nám dodala už asi měsíc objednaný satelit. Skládal se z malého přístroje podobného DVD přehrávači, a jakésiho obřího talíře. Matka sice trvala na tom, aby se nainstaloval až po Novém ruce, ale otec si nedal říct a vrhl se na něj rovnou. Obří talíř přišrouboval na balkónové zábradlí za rekordní čas tří hodin. Takže v deset hodin dopoledne byl talíř hotov. Poté se telefonem ozvala naše babička, a my jeli na slavnostní oběd. Byly zbytky ze štědrovečerní večeře - rybí řízky s bramborovým salátem. Bylo to dosti dobré, až na menší vyrušení, kdy děda usnul a zabořil se hlavou do salátu. Ale stačilo aby babička trochu zařvala a hned byl vzhůru. Trochu se opláchl a byl připraven opět se pustit do boje se salátem. Otec, který si celý oběd vytrvale stěžoval na to, že slunce je zakryté mraky a tudíž nemůže naštelovat satelit, náhle zařval: "Slunce svítí! Rychle domu!". A opravdu. Mezerou mezi mraky proniklo několik slunečních paprsků. Otec popadl bundu, zařval na mě a na matku aby jsme makali, a prchal ven k autu. Všichni jsme již seděli připraveni vyrazit, když se otec udeřil rukou do lavy a zařval: "Klíče! Klíče od auta!". Ze záplavy dalších, už méně smysluplných slov jsme pochopili, že zapoměl klíče vevnitř. Rychle jsem vyběhl zpět do domu a asi za minutu jsem byl zpět v autě i s klíčema. Otec rychle nastartoval a vyrazili jsme do asi kilometr vzáleného domova. Při prvním pokusu vjet bránou do zahrady jsme trefili sloupek, takže polovina našeho plotu klesla k zemi. Na druhý pokus už se nám povedlo trefit se přesně doprostřed brány a byli jsme doma. Otec vyběhl z auta a vřítil se do domu. Bohužel měřil dva metry, takže hlavou jaksi zavadil o futra. Když se probral, slunce naštěstí pořád svítilo. Otec popadl svou buzolu a vyběhl na balkón. Dovedete si představit dvoumetrového exota zmateně pobíhajícího po balkóně s buzolou v ruce? Já jo. No, zpátky k balkónu. Když po půlhodině zjistil, že slunce opravdu svítí správným směrem, začal kroutit se satelitním talířem s jediným cílem - zachytit vysílání. Já s matkou jsme sledovali zrnitou televizi a čekali, až se objeví obraz. Ale nic se nedělo. Otev dál kroutil s talířem, ale pořád nic. Po dvou hodinách nepřetržitého kroucení to vzdal a zřítil se na pohovku. Druhý den tím byl tak znechucený, že už se na to vykašlal a zavolal do profesionální firmy, aby mu to přijeli zapojit. Čekali jsme pět dní, než přijeli. Když jsem zkoumal televizní program a viděl, jaké krásné filmy tam dávají, málem sem omdlel. No, ale za pět dní konečně dorazili. Mechanik zkouknul to co už otec stačil pokazit, a pod vousy si zamluvil: "To sem si moh myslet". Poté otočil koncovkou zapojenou v přístroji pod televizí, a obraz naběhl. Takže otec zjistil, že to nebylo špatně natočeným talířem, ale nedotaženou koncovkou. Od té doby už se toho otec nedotkl, a satelit funguje dodnes.