Prokletá

   Prokletá

Prokletá, smutná, bez řečí,

klečím tu smutně ve štěstí.

Radost, láska a krása,

jsou jak příliš vysoká terasa.

a tak klečím a žaluji,

Tobě se hnusně vnucuji.

Netuším, komu to říct,

že neumím vůbec nic.

Snad brek a zlost je mým umem jediným.

A tak co dělám?

Ryju si nožem do ruky,

že bolest mi nic nespraví,

že slzy jsou známky slabostí,

té podlé staré ženy,

co sídlí někde v nás,

té baby z hnusoty,

co ukáže se, aby shodila vás.

Jak křehký je dotek tvůj,

co chlácholit by měl,

však působí jen bolest z obavy,

že tohle už fakt nikdo nespraví,

i kdyby tisíckrát chtěl.

A tak znovu se ptám:

Co to, sakra, dělám???

Křičím na sebe se vztekem

a odháním Tě s Tvým dotekem.

Nenávidím tě a miluji,

Znovu Tě k sobě vinu

a cítím jen a jen svou vinu.