Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMost ve Vajle
02. 01. 2008
1
1
592
Autor
verlit
Údolí existuje, muzeum existuje, šest dřevěných pilířů existuje...a ten zbytek, to je otázka.
Most ve Vajle.
Na údolí poblíž Vajle se pomalu kladly podvečerní stíny.
Jacob vzhlédl od novin a zamžoural, jak si teprve teď uvědomil, že se začíná šeřit. Odložil noviny, vstal a se zaúpěním se protáhl. Bylo načase jít zamknout muzeum a zapnout spínač nočního osvětlení. Ještě jednou se protáhl - poslední dobou ho zlobila záda - a vyšel ven.
Jako obvykle se na okamžik zastavil na zápraží a přejel pohledem řeku i stráně, zvolna se halící do mlhavého oparu. Druhý břeh se zdál zároveň na dosah i neskutečně vzdálený. Údolí se tu rozevíralo do širokánské ploché nivy, kterou se mírně klikatila řeka. Každý rok po jarních záplavách trochu změnila svůj tok, jako to dělala staletí předtím a její meandry se matně leskly jako rybí šupiny, stejně jako v dávných dobách. Dlouhý a nízký betonový most, který spojoval oba břehy, vypadal za soumraku ještě nepatřičněji, než za denního světla. Kromě bývalé železniční zastávky, na jejímž prahu teď Jacob stál, to byl jediný člověkem vytvořený objekt, vsazený mezi prastaré louky a úbočí.
Jacob si živě pamatoval, když ho před deseti lety začínali stavět. Však měl také dobrý důvod, aby mu ta doba uvízla v paměti. Společnost právě zastavila těžbu dřeva a chystala se zrušit železniční vlečku a s ní pochopitelně i jeho místo výpravčího, posunovače a výhybkáře v jedné osobě. Hlučný dav inženýrů, následovaný bagry a nákladními auty, mu nakrátko přinesl novou práci, ale Jacob nesl ten vpád do svého zastrčeného soukromí dost nelibě. Vybagrovat kanál, narovnat řeku, hezky uklidit a opravit ten nepořádek, který tu příroda každoročně na jaře napáchala. Pf! I teď si málem odplivl, když si na to jen vzpomněl. Jenže nakonec bylo všechno stejně jinak.
Bagry stačily jen párkrát zabrat, když vynesly z těžkého hnědého bahna na denní světlo kusy dřevěných sloupů a trámů. Inženýři se nad nimi tenkrát shlukli jako mouchy, pousmál se Jacob při té vzpomínce.
A po nich přišli vědci v pletených svetrech, archeologové a geometři, historikové a kdovíjací další specialisté. Dohadovali se vzrušenými hlasy hned v několika jazycích a rámus strojů se definitivně zastavil.
Jacob otevřel dveře bývalé čekárny, která nyní hostila skromné muzeum, jehož byl hlídačem i průvodcem, a ze skleněných panelů podél zdí na něj křičely titulky plné vykřičníků. "Mimořádný objev!" "Světový unikát!" "Most času, klenoucí se přes dva tisíce let!"
Jacob přehodil spínač na tlumené noční osvětlení a potřásl shovívavě hlavou. "Mimořádný objev, chm!" Kdyby se páni vědci zeptali jeho nebo kohokoli z lidí, žijících po generace v tomhle zapomenutém údolí, byli by jim to řekli hned. Most tu přece byl odjakživa a zmizel-li pod náplavami řeky, neznamenalo to, že zmizel také z lidské paměti.
Alespoň že ho nakonec ti rozrušení vědátoři nechali spát tam, kde ho objímalo bahno a chránilo ho před všemi kyselými dešti a nečistotami dnešní doby. Jen těch prvních šest pilířů vztyčili tam, kde je našli, a překryté několika původními trámy tam teď vystupovaly z bažinaté nivy jako přízrak mostu, vyvolaný nějakým zapomenutým kouzlem.
Jacob zavřel dveře muzea a vracel se po nízkém travnatém náspu, kudy kdysi vedly koleje, k hlavnímu vchodu, když zahlédl v sadu za domem zákmit čehosi barevného. Na lavičku po jabloní se tam právě schoulila dívka ve veselých květovaných šatech. Poznal ji okamžitě. Katje z Bredstenu, vesnice nahoře za lesem. Ještě loni sem často zaběhla s kamarádkami, jen tak, z bujnosti a přemíry energie. Ráda se brodila na mělčině a cákala kolem sebe jako hrající si štěně. Přes zimu ale vytáhla do výšky, zaoblila se na těch správných místech a začaly ji zajímat úplně jiné věci, než házení žabek a lovení barevných oblázků. Napřesrok by měla jít studovat do Kodaně, ale kdoví, jestli k tomu vůbec dojde, pomyslel si Jacob. Poslední dobou ji vídal chodit ruku v ruce s Nielsem ze sousedství a to byl pěkně umanutý mládenec, když mu na něčem záleželo. Třeba se Katje nakonec usadí tady, odkud pochází celý její rod, a neuteče do města jako desítky mladých před ní.
Chystal se na ni vesele zavolat, ale v posledním okamžiku ho něco zarazilo. Cosi v tom, jak tam seděla s rukama mdle složenýma v klíně, jak si opírala hlavu o zvrásněný kmen...vypadala tak smutně a opuštěně, až se Jacobovi sevřelo srdce.
"Copak je, holčičko," zavolal měkkce, jakoby ji mohl vyplašit. Ani se po něm neohlédla, jen zavrtěla hlavou, až jí vlasy sklouzly přes tvář a jejich měkká, hnědá záplava ji oddělila od světa. "To nic," odpověděla tichounce, "jen tu chvíli počkám, smím?"
"Něco se ti přihodilo?" nedal se Jacob odradit. "To se dá jistě napravit." Došel k lavičce, ale jaksi si netroufal přisednout, aby si to Katje špatně nevyložila.
"Nedá," tentokrát to znělo jako vzlyk, ale pak se dívka statečně nadechla, i když se stále skrývala za oponou vlasů. "Nedá se nic dělat," řekla pevněji. "Musím... musím odjet. Jen tu chvilku posedím, než mě vyzvedne...přítel." Pauza před posledním slovem byla kratičká, ale přesto vyzněla dutě a prázdně. Jacob porozuměl, nebo si to aspoň myslel, a zaplavila ho vlna marnosti a smutku.
"Ale co Niels?" našlapoval opatrně, ale nemohl tu otázku nepoložit, "neměla bys mu dát šanci..." "Ne!" málem to vykřikla. "Ne..., ne," opakovala tlumeněji, "nemůžu...nechci.""...aby se rozloučil," dopověděl Niels tiše.
"Ne," Katje si s náhlou rozhodností shrnula vlasy z tváře, vstala a obrátila se k Jacobovi celý tělem. "Nechci, aby si mě pamatoval...takhle."
"Holčičko," vzdychl hlídač smutně, ale už se ji nesnažil přesvědčovat.
"Už je tady," přerušila Katje tísnivé ticho, skoro jakoby se jí ulevilo. "Musím jít." Vykročila směrem k řece, kde se mlhou od druhého břehu blížilo bledé světlo, blikotající jako bludička.
Jacob se za ní díval, dokud mu houstnoucí mlha nezakryla výhled a pak se vydal zpátky k domu.
Ještě ale nedošel na zápraží, když se mlhou rozlehly spěšné kroky. Kdosi sbíhal dolů zatáčkou silnice a sotva přitom popadal dech a Jacob tušil, kdo to je.
Vyčkal, až k němu Niels doběhl. Mladík musel utíkat celou cestu z Bredstenu, vlasy měl zpocené, jako kdyby ho cestou přepadla bouřka a trvalo chvíli, než se mu podařilo zajíkavě promluvit. "Je tu...Katje?" Jacob zavrtěl hlavou. "Minul jsi ji o chvíli," řekl.
"Ach ne," zaúpěl Niels nešťastně, vyčerpaně se svezl na lavičku před domkem a ukryl obličej do dlaní.
Jacob se posadil vedle něj, oči stále upřené do mlhavého šera, kde Katje zmizela. "Jak se to stalo?" zeptal se konečně. "Nějaký člověk z Ribe," Nielsovi se chvěl hlas. "Spěchal z jednání a nezvládl auto v zatáčce. Katje se právě vracela domů. Prý to bylo rychlé, netrpěla...", nedokázal pokračovat. "Proč na mě nepočkala," zaúpěl zoufale.
"Nechtěla, abys ji tak viděl," vysvětlil Jacob prostě. "Chtěla, aby sis ji pamatoval ... krásnou."
"Copak na tom záleželo?!" vyrazil Niels divoce a vyskočil. "Půjdu za ní!"
Jacob byl však rychlejší, byl na nohou dřív, než se Niels mohl bezhlavě rozběhnout k řece a chytil ho pevně za paži. "Pusťte mě!" mladík se kroutil a vzpíral, ale Jacob měl sílu toho, kdo dokázal ručně přehodit výhybku v největších mrazech. "Nemůžeš za ní," zatřásl Nielsem, aby ho vzpamatoval. "Nenastal tvůj čas, nečeká tě. Nepřišel by pro tebe..." Mladík se pomalu přestával bránit a Jacob opatrně uvolnil sevření. Niels se prudce obrátil a rozběhl se zpátky k silnici.
Hlídač zastávky a muzea a mostu se s nekonečnou únavou znovu svezl na lavičku a zahleděl se tmou tam, kde noční oblohu podpíraly dřevěné pilíře mostu, který tu stálodjakživa. Stál tu, lidským očím viditelný i neviditelný a tak jako po dlouhá tisíciletí předtím spojoval dva břehy.
Tento - a onen.
1 názor
'"Ale co Niels?" našlapoval opatrně, ale nemohl tu otázku nepoložit, "neměla bys mu dát šanci..." "Ne!" málem to vykřikla. "Ne..., ne," opakovala tlumeněji, "nemůžu...nechci.""...aby se rozloučil," dopověděl Niels tiše.'
Myslim, ze to dopovedel nekdo jiny. :] Ale jinak dobre. Jen ten konec nemusel byt tak polopate podany, trochu prehledneji napsane dialogy by tomu take neuskodily.