Hřbitov

Ano. Samozřejmě to pro mě byl šok. Bylo mi teprve jedenáct let. Přesto jsem chápala, že otec tu nabídku prostě musí přijmout. Byli jsme tehdy ve velice těžké situaci a tuhle práci nám snad seslalo samo nebe. Služební domek, který k ní patřil, se proti našemu bytečku zdál být zámkem.

A tak jsme se jednoho letního dne s celým naším majetkem přesunuli ze zanedbané periferie k branám městského hřbitova. Z mého otce se stal hřbitovní hlídač.

První týdny byly velice těžké. Celé noci jsem probděla schoulená pod peřinou co nejdále od okna, které vedlo rovnou k hrobům. Domek totiž nestál u hřbitova, ale přímo na něm, za vysokými cihlovými zdmi.

Ze začátku jsem se bála, ale časem jsem to pochmurné místo začala vnímat jako svůj domov. Ráda jsem se v noci procházela mezi náhrobky, líbila se mi ta tajemná atmosféra a světlo svíček všude kolem.

Přešel podzim. Prvního prosince začal padat sníh. Přivítala jsem ho s radostí sobě vlastní.

Ráno druhého jsem jako obvykle hned po probuzení vyběhla ven otevřít hřbitovní bránu. Sníh již nepadal. Na prahu jsem se zastavila a nadechla jsem se jiskřivého ranního vzduchu.

Rozběhla jsem se k bráně... a v té chvíli jsem si to uvědomila. Něco nebylo v pořádku. Ten pocit...

...a pak mi to náhle došlo.

Stopy. Stopy ve sněhu. Nejen jeden pár. Jako by přes hřbitov přešli všichni obyvatelé města. Ale vždyť sněžit přestalo teprve před chvílí a brána byla stále ještě zamčená...

Stopy však byly na všech cestách a pěšinkách naprosto jasné a zřetelné.

Čerstvé stopy stovek bosých nohou...