životní filozofie

Je ráno, kapky deště stékají po skle jako v nějakym skleníku. Je vůbec ráno? Jediný co vím je, že je světlo a já se před chvílí probudila. Třeba je odpoledne, nebo taky večer, vlastně je to jedno. Den – noc, světlo – tma, dobro – zlo, všechno jsou to strany jedný mince. A tak dál ležím a pozoruju ty kapky, jak bezstarostně kloužou dolů. Jaký to asi je bejt kapka, spadnout z nebe na zem, pak se vypařit a spadnout někde úplně jinde. Chci se taky vypařit, chci to tu všechno jenom pozorovat a neúčastnit se toho.

Sem prej nevděčnej parchant, sebevražedná feťačka, psychopatka, geniální hekr a v neposlední řadě skončím v kriminále, jak mi určila má milovaná babička. Ale jde na tomhle zasranym světě dělat něco jinýho?Já už vlastně nemusím dělat vůbec nic a jen čekat až mě konečně zavřou do toho kriminálu. Mám tři úžasný možnosti:

Co by se stalo? Kdo by mě hledal? Dobře, uznávám, že moje máti by to skousla asi jen stěží. Moji kamarádi, asi by mě trochu oplakali, smotli brčko a život jde dál. Ale co já? Jak si vysvětlit tenhle zbabělej útěk? Udělala bych přesně tu věc, která mě vždycky strašně vytáčela a to – zbaběle utéct od problému. No, asi to nemá cenu řešit, protože to je druhá věc co nesnáším – hodiny něco řešit. Hodiny rozpitvávat problém ze všech stran, rejpat se v něm jak v bramborový kaši ze školní jídelny. Fuj! A hlavně se celý ty hodiny strašně litovat a utápět se v depresích. Po pravdě řečeno, nic pro mě. Ne, že by mi ta bramborová kaše nějak vadila, ale rejpat se v ní fakt nemusím.

A co ta první možnost? Jen tak nečinně čekat, poflakovat se životem až do tý doby než mě zavřou. No, taky nic moc. Trpělivosti jsem nikdy moc neměla, poflakovat se životem taky moc neumím. Život je přece od toho, aby se žil a vychutnával na max. ale je tu hlavně ten problém, že ze nečinnost se nezavírá a já si nedovedu dost dobře představit, co bych tak mohla spáchat za zločin. A ruku na srdce, kdo by mě v tomhle státě chytnul? Asi nikdo.

Takže zbejvá poslední varianta, která mně taky zrovna moc neláká. Asi sem hold beznadějnej případ. Vykašlat se na ty kecy, to bych snad zvládla. Stejně většina z toho není pravda, tada aspoň si to myslím. Nevděčnej parchant možná jsem, ale až od tý co musim snášet neustálý narážky na konto moje a mojí matky od permanentně ožralý babičky, která se rozhodla nám zpestřovat život svejma výmyslama. A hádat se s ní o tom jestli má večerníček žlutý nebo oranžový kalhoty mi příde minimálně ujetý, nebo taky docela slušná ztráta času. Sebevražedná feťačka – no, z toho, že si občas zahulim bych rozhodně nedělala takovýhle ukvapený závěry a to ostatní mě fakt neláká. Psychopat – upřímně řečeno, trochu ujetá asi budu, ale kdo není. A geniální hekr mi hrozí ze všeho nejmíň. Považuju poměrně za úspěch, že umím používat Word a odeslat sem tam nějakýho toho maila.

Zbývá teda už je žít si dál svůj nicotnej život. Po pravdě řečeno, čekám od života trochu víc než jen dostudovat, najít si práci, založit rodinu a bejt oddaná ženuška. Já hodlám změnit tenhle zasranej svět k lepšímu. Probudit ty davy tupejch komerčáků, co se živěj u Mc Donalda chcíplejma krávama a považujou to za skvělej život, k nějaký konstruktivní činnosti. Vytřít zraky celýmu světu, sundat všem z očí růžový brejle a vytrhnout je ze stereotypu. Bejt jenom součástí davu je sice docela dobrý, páč člověk nemá moc zodpovědnosti, ale je to nuda.

Docela mě štve jak si většina lidí hrabe na svým písečku a když mu náhodou někdo rozšlápne bábovičku, tak okamžitě dostane do huby. Když má někdo hezčí a lepší kyblíček tak je to hned zazobanec, budeme mu závidět a škodit aby si nemohl koupit další kyblíček a dát ho třeba někomu, kdo žádnej nemá. Možná se vám to bude zdát směšný a přehnaný, ale ono to fakt takhle funguje. Přehnaný to možná je, ale to jenom proto, že já jsem maximalista a hodlám změnit tenhle svět.

Tak sem se snažila napsat něco trochu méně pesimistickýho, ale zase to nějak nevyšlo. Možná to bude tím, že to asi neumim a happy endy mě nikdy moc nebraly. Rozhodně si nemyslím, že je život tak strašnej jak ho popisuju. Tada alespoň ten můj je díky partě skvělejch kamarádů občas trochu snesitelnej. Ale fakt je, že dost věcí mě tady hodně štve a cílem tohohle dílka je , aby se každej nad sebou trochu zamyslel. Jestli mu tenhle svět vyhovuje a hlavně jeho život. Rozhodně se nechci nikomu míchat do jeho života a říkat mu co je a není dobrý, to už trochu zavání buzerací. Takže šátrejte ve svědomí a pusťte se do mě. Ale to, že o mě ještě uslyšíte, myslím vážně.