Sbohem

Srdce mé naposled šlo spát,

slzy naposled stékaly po mé tváři.

Mysl má naposled Tě chce znát,

oči už nevidí Tvou jasnou záři.

Místo snů stěna je černá,

co vlastně láska znamená?

Neznám už – „holka buď věrná!“

Už z toho nechci být zmatená.

Vždyť v srdci další je rána,

na další místo už není.

Slova Tvá jasně jsou dána,

vymažu z nitra jejich znění.

Na city pevný zámek dám,

zamknu, a klíč?

Kdyby se tak spálit dal.

Aspoň nenávist chtěla bych cítit,

ani na to sílu nemám.

Nechám hvězdy dál svítit,

nebudu říkat, že jednu z nich hledám.

Každá z nich umí litovat,

plakat a prosit.

Která z nich ale umí milovat?

To bude v sobě stále nosit.

Končím na své pouti,

za hvězdou jménem láska.

Chtěla jsem moc vysoko,

teď můj žebřík praská.

Sbohem, to teď asi přesné je,

nebudu toho litovat,

mé srdce už nežije.