Úvaha nad smyslem....úvahy

Téma: Co mě v poslední době nejvíce potěšilo?

Sedím v dusné třídě a v ruce svírám propisku. Nervózně se rozhlížím kolem, téměř všichni už horlivě píší. Minutová ručička mých hodinek se líně právě líně překulila přes pětku. Jen honem něco vymyslet! Můj papír je pořád stejně  bílý jako louka posetá čerstvě napadlým sněhem.  Mám z toho tak trochu nepříjemný pocit. Copak mě v poslední době nic nepotěšilo? Copak jsou ostatní o tolik šťastnější než já? Samozřejmě že ne, rychle uklidňuji sama sebe. O čem ale psát? Vánoční dárek? A není to poněkud ohrané? A chci vůbec ve svém prvotním slohovém díle psaném na této škole limitovat sama sebe na přízemního konzumenta a materialistu? A budu-li se chtít ve své úvaze vyhnout podobným věčně omílaným tématům, můžu směle sáhnout po červené propisce a ze svého imaginárního seznamu vyškrtnout taktéž maturitní ples, novoroční oslavy, patetická setkání  vzájemně se milujících frakcí rodinných klanů a stejně tak i brázdění čerstvě napadlého prašanu na zánovních sjezdovkách zahraniční značky. Opět si dovolím rychlý pohled na hodinky, jenom pro kontrolu.  Minutová ručička se stříbřitě leskne v mdlém světle zataženého dne a neústupně se blíží k hranaté sedmičce. Většina třídy má před sebou hustě popsané papíry, někteří už dokonce svá díla pročítají a dělají finální úpravy a korekce. Čím to? Přisvojil si snad každý takovou dávku inspirace a tvůrčího talentu že na mě dnes nic nezbylo? Ale kdež, opět se snažím ukonejšit sama sebe. Mě přece potěší ledacos. Ale mám snad řadit šťastné okamžiky do sloupečku od toho úplně nekrásnějšího po ten nejnepodstatnější? Stejně tak jako ekonomické týdeníky řadí státy EU do tabulky podle hrubého domácího produktu na hlavu či národního důchodu? Vždyť naše potěšení je věc velmi relativní. Myslím, že i pouhý úsměv nebo jediné slovo může v jistém okamžiku znamenat mnohem více než úspěšně složená maturitní zkouška, šťastně uzavřené manželství i výhra v loterii. Nezáleží vždy na úhlu pohledu? Kvapně mrknu na hodinky. Ještě jedna minuta bezcílného přemítání a pak mě zvuk zvonku konečně vysvobodí z tohoto zmateného tápání. Spolužáci se mezi sebou baví, zjevně mají už vše hotovo.

            Po zbytek dne se mé myšlenky každou chvíli stočí k této otázce. Vtíravá otázka, nedává mi pokoje. Co vlastně znamená poslední dobou, smím-li se ptát? Možná vlastně bude lepší, když si pro své vlastní potřeby definuji tento časový úsek jako dobu od dnešního dopoledne až do tohoto momentu. Množina potencionálních kandidátů se takto radikálně zúží a já mohu na stupeň vítězů postavit dva rovnocenné soutěžící. Může to znít banálně, ale vydatný odpolední spánek je po dlouhých nocích beze spánku spojených s bujarým oslavováním nového roku ničím méně než darem z nebes. Ptáte se, kdo se dělí o první příčku s již výše zmíněným vítězem? Uvažuji, a to velmi uvážlivě nebo právě jen takto se má postupovat při psaní úvahy –  že druhým vítězem bude právě tento prachsprostý proces psaní.