ztráty a nálezy

Taky máte občas pocit, že slova, která na vás někde vykouknou, jsou určena právě jen vám? Že ty nápisy, kolem kterých chodíte každý den už roky a nikdy je nečtete, jsou napsány pro vás? Že jen tiše čekají až přijde ta pravá chvíle na to, abyste přišli, objevili je a pochopili? Je mi líto, že člověk některé věci nemůže chápat dřív, než přijde jejich čas. Že ta znamení, která navracejí zbloudilce na správnou cestu, přicházejí až ve chvíli, kdy je už nadobro ztracen a zcela bez sil někde v příkopu podléhá svým zraněním. A ještě mnohem horší mi přijde vědomí, že si za to můžeme sami. Že až ve chvíli, kdy jsme naprosto zničení a vyčerpaní, začneme chápat. Že až v tu poslední chvíli otevřeme oči a zaposloucháme se. A najednou vidíme a slyšíme, přestože jsme měli pocit, že kolem nás už nezbylo vůbec nic. Zaposloucháme se do svého vnitřního hlasu, který celou tu dobu řval, ječel a úpěl, když viděl co děláme, a je nám z toho všeho smutno. Najednou zjistíme, že se náš malý ochránce celou dobu snažil, přemlouval nás, dělal všechno proto, abychom si ho všimli, a teď už jen tiše pláče v koutku. Je maličký, vyhladovělý, slabý a uplakaný. Ale je! A to je naše jediné štěstí. Štěstí, že to nejlepší z nás přežije i naši vlastní sebedestrukci. Že naše já má tu úžasnou schopnost zakuklit se, zabalit, schovat se do maličkého semínka, které jen čeká na zasazení. A přesně to zbylo i z mé "divošky". Vyčetla jsem ti, že jsi ji málo krmil. A přitom jediný, kdo ji trápil hladem, jsem byla já. Ona plakala a já radši pevně sevřela víčka a strčila si prsty do uší, abych nemusela vidět ani slyšet. A pak už jsem nic neviděla a neslyšela. Nikde a napořád. Až zase teď. Vrámci generálního úklidu jsem vymetla z kouta i to maličké semínko. Našla jsem mu pěkný květináček, zasadila ho a teď čekám. A vlastně cítím, že už se klube. Zase po dlouhé době cítím strašně moc sebe. Je to zvláštní pocit, ale nerada bych o něj znovu přišla, a tak hledám. Chodím, čtu ty nápisy kolem a překvapeně zjišťuji, že mluví ke mně. Učím se chodit a sama si je nacházet, sama vidět, slyšet a chápat. Sama pečovat o svou rostlinku. A ona mi naoplátku říká, kdy se mám podívat. Tak se i vy zaposlouchejte a až to uslyšíte tak nezapomeňte otevřít oči. (pac.bloguje.cz)

---