Pomoc, dopis!

Už automaticky vybírám ze schránky veškeré účty a reklamní letáky nabízející naprosto úžasně slevy, obzvláště teď po Vánocích a celkem automaticky je házím do modrého pytle pro ten účel určeného. Jenže nedávno se mi stala moc divná věc, mezi těmi tradičními neoblíbenými obsílkami na mě zpod nevinně se usmívajícího chlapečka nabízejícího nejlevnější pyžamko na trhu koukal dopis. Ano opravdu měl razítko, známku, adresa i jméno taky souhlasilo, jak jsem na první pohled usoudila, druhý jsem té věci však už nevěnovala, protože jsem ho zděšeně zahodila a kousek od něj utekla. Někdo mě chce otrávit, napadlo mě jako první. Vždyť každou chvíli se najde nějaká obálka s antraxem a veškerá media tom, s dostatečným varováním, spravují širokou veřejnost. Za chvíli může být klidně po mně, jenže kdo by mi mohl jít po krku, přemýšlela jsem v tu chvíli. Marně jsem se rozpomínala na důvody, proč si lidi takové milé věci posílají. Došla jsem k závěru, že nejsem členem mafie, nedlužím nikomu miliony dolarů, nejsem žádná Šeherezáda, nerozhoduji o ceně nafty na trhu a nevyrábím drogy. Ve vymýšlení motivů jsem byla v koncích. Začala jsem tedy přemýšlet naprosto nereálně, co kdyby si na mě náhodou někdo vzpomněl? To je přece blbost, všichni mí známí mají e-mail tak proč by vyhazovali tak nekřesťanské peníze za známku s veselým krtečkem nebo zadumaným prezidentem. Jen matně si vzpomínám na dobu, kdy na mě každý druhý den čekal ve schránce namísto letáků dopis a kdy byly o Vánocích pošty přecpané pohledy všech druhů. Letos mi přišla asi stovka blahopřejných esemesek. Kdo by si taky našel dneska takové kvantum času? Koupení pohledu a známky zabere tolik času, že by za to ségra měla tři nejdražší panenky i s luxusní vilou, nehledě na to, že nemám ani ponětí, kde se takové zboží vůbec shání. No a pak, kde vzít všechny ty adresy? A co se vlastně píše do pohledů? Vidíte, už jen tou myšlenkou jsem zaplácla moře času. Rychle jsem se vrátila k přemýšlení nad tím, kdo mi ten pekelný list s nebezpečnou látkou uvnitř mohl poslat. Pak do domu vešel soused, kterého jsem velice ráda obeznámila se svým trápením a tak jsme byli na paniku dva. Nabídl mi, že v nejhorším zavolá pyrotechnika, s takovými věcmi prý musí být lidi opatrní a ve chvíli, kdy chtěl vyťukat číslo policie, zazvonil mi telefon. Byla to sestra, aby se zeptala, jestli už mi přišlo pozvání na její svatbu. Kdybyste mohli slyšet spadnutí kamene z mé hrudi ve chvíli, kdy to dořekla, jistě byste ohluchli. Soused se se mnou doposud nebaví s otitulováním, že jsem nemožná hysterka. A já jsem došla k závěru, že možná příští rok přeci jen pošlu nějaký ten vánoční pohled.