sníh?

„…bo silničáři ta jak každý rok su překvapení velice, že sníh zasypal jim silnice…“ hraje mi z radia provokatér Nohavica a já jen nervózně poklepávám zmrzlými prsty do volantu a snažím se alespoň silou vůle popohnat několikakilometrovou kolonu troubících aut. Rozhodně mi to nepřijde jako úžasně bíla ladovská zima, jak nostalgicky popisuje ostravštinou Nohavica, ale spíš jako tragická změť mrznoucí černé břečky, která se plete mezi kola a podle maskuje vrstvu ledu, která ještě více přispívá ke zmatenosti zaskočených řidičů, jež opět čekají s přezouváním letních pneumatik snad do jara, protože to je přece škoda, gumy jsou drahé, tak proč je zbytečně nasazovat a nechat je olizovat už tak dost vzácnou solí? V Praze je sice kalamita jak na Sibiři, jak s kritickou vážností oznamuje zas Nohavica a dodává zcela vážně, že někde napadly dokonce celé 4 centimetry sněhu, ovšem přála bych někdy milým Pražákům projít se nějakou menší odstrčenou vesničkou v horách. Ale v horách  je to vlastně praktičtější,  nemusíte se namáhat s otevíráním dveří, stačí vyskočit z okna v horším případě si rovnou z okna prokopat cestičku na čerstvý vzduch. Do školy či do práce nemusíte čekat na metro a trávit hodiny cestováním namačkaní jako sardinky v nálevu v nějakém dopravním prostředku, stačí vytáhnout lyže, jako to dělával Michal ze seriálu My všichni školou povinní a v případě dětí postačí sáně, takže vlastně i ono opět Nohavicovo heslo, že děti sáňkují jen z povinnosti nabývá nových rozměrů. Jsou však i tací, kteří prostě musí jít v duchu moderní doby a jsou rozhodnuti dopravit se do zaměstnání, k lékaři s krysou nebo s dětmi na hlídání k babiččce, autem. Ti už však mají situaci značně ztíženou, bývají však i velmi houževnatí a tak již v brzkých ranních hodinách vydávají se vyzbrojeni lopatou, pytlíkem soli a pytlem sprostých slov neochvějně do boje s bílým živlem.  Ti úspěšnější boj vyhrají někdy kolem poledne, jen aby zjistili, že hlavní silnice, ke které si tak namáhavě kopali cestu plnou potu a krve, je zasypaná sněhem taktéž. Pokud se jim zadaří, potkají dokonce i kapitulující silničáře, kterým došla sůl i palivo, bez kterého jejich stroje holt nejezdí. Ti, jež se s katastrofálním stavem silnic odmítají smířit, dovolávají se spravedlnosti na vyšších orgánech, jenže číslo do nebe se jim nedostane a tak musí stejně jako ti méně houževnatí, kteří své snažení vzdali již po hodině marného házení, zůstat doma na peci se založenýma rukama. Případně se mohou kochat pohledem na onu krásnou Ladovskou zimu. Zatímco já se konečně dostávám ke konci kolony, objedu sražené kamiony, které mi opět připomenou písničku, která dnes zazněla a už se blížím k domovu. Jaké je však moje zděšení, když zjistím, že naše ulice je zcela neprůjezdná. No, nezbývá mi než se po kolena ve sněhu ve svých značkových riflích a kozačkách na podpatku dohrabat k našemu domu, popadnout hrablo a po vzoru horských obyvatel, kterým jsem se do dnes škodolibě vysmívala, se dostat až ke svému autu…