Astor

 

 Jsem teď ten nejspokojenější pes na světě! Mám vlastní pelíšek, hračky a spoustu žvýkacích, kostí a mám dokonce i psího kamaráda! Prostě báječné, ale ještě před pár dny to tak nebylo. Proto vám povím jak jsem se dostal k tomuhle spokojenému životu. Stalo se to asi nějak takhle.

 Byl jsem se svými brášky a sestřičkami a taky maminkou a nějakou hodnou paní, která se o nás krásně starala. Venku byla zima a všude bylo bílo. Chodila za námi spousta cizích lidí a brali nás do náručí, chovali, mazlili se s námi a hladili nás. Buď odešli s prázdnou nebo si vzali někoho z mých sourozenců. Všichni jsme pro něj plakali a bylo nám moc smutno. Jednoho dne si přišli nějací lidé pro mě. Vypadali mile a tak jsem měl radost, že si mě vezme někdo, kdo se o mě bude starat a bude se se mnou mazlit. Bohužel jsem se spletl. Hned jak si mě odvezli, dali mě do takové tmavé a zatuchlé místnosti. Navíc tam byla zima. Naštěstí jse tam byl asi tak den. I přes to to bylo příšerné.

 Po tom dni mě opět vzali z té místnosti, sklep se jí říkalo, a dali mě do nějaké krabice. Myslel jsem, že horší než ve sklepě to být nemůže. Zase chyba. Stísněnosti a tmy naopak přibylo, ačkoliv nebyla tam taková zima a zápach. Pak mě někam nesli a zase položili. Nějakou dobu jsem takhle spal.

 Probudily mě koledy a hrozný dupot. Poznal jsem, že tu někde jsou ti dva co mě dali do sklepa a téhle krabice, byl tu však ještě někdo.

 Na odpověď jsem nemusel dlouho čekat. Někdo se pokoušel vyprostit mě z krabice. Měl jsem radost, těšil jsem se jak se proběhnu a protáhnu. Jenže můj odhad byl špatný. Jakmile se odklopilo víko krabice, objevil se nade mnou pihovatý obličej malého kluka. Když jsem byl ještě se sourozenci a maminkou, často tam chodili dospělí lidé s dětmi, děti byly príma, hrály si s námi a drbaly pod krkem a hladily. Tenhle mě vyndal z krabice a dal si mě na klín (jen těžko jsem se mu na ten klín vešel, jsem totiž šesti týdenní německý ovčák).

 Smál se na mě a překvapeně si mě prohlížel. Já se mu pokoušel dostat ze sevření, abych se alespoň trochu prošel a protáhl, ale marně. Držel mě pevně. Rozhodl jsem se neplýtvat zbytečně silami a podvolil jsem se mu. Začal jsem si prohlížet okolí. Nad námi se tyčil zelený stromek ozdobený barevnými a blýskavými koulemi a pod ním jsem byl já, kluk a jeho rodiče a ještě spousta barevných balíčků a pár krabic, podobných té, ve které jsem byl. Rodiče mu právě říkali: „ Podívej máš tu ještě spoustu dárků.“

 Položil mě tedy na zem a začal se věnovat dalším balíčkům. Využil jsem volnosti a protáhl se. To byla úleva! Začal jsem čenichat a rejdit všude kolem. Očichal jsem kluka, rodiče, stromek i ty balíčky. Pak jsem začal kňučet, měl jsem nutkavou potřebu. Nikdo si mě nevšímal, rodiče upřeně sledovali kluka, jak rozbaluje dárky. Zkusil jsem to hlasitěji. Ani to nepomohlo. Neměl jsem jinou možnost, udělal jsem na koberci loužičku. Proto nechápu proč na mě všichni začali křičet „fuj“ a táta kluka mě vzal za kůži a strčil čumák k loužičce na koberci. Říkal jsem přeci, že chci ven. Máma kluka to po mě začala utírat mokrým hadrem. Kluk dál rozbaloval dárky a postupem času vybalil vodítko, obojek, misku na vodu a na jídlo, nějakou společenskou hru, něco na počítač (co to je?), oblečení a tak. Neměl jsem ani ponětí k čemu vetšina těch věcí je.

 Jakmile jsem spatřil misku, rozeběhl jsem se k ní v domnění, že v ní najdu granule nebo alespoň vodu. Ani jedno, ani druhé v ní nebylo. Opět jsem začal kňučet, tentokrát mi věnovali pozornost a dokonce i pochopili, že by od nich bylo hezké, kdyby mi dali něco k jídlu a pití. Když jsem se najedl granulí a napil vody, svalil jsem na přichystanou deku, které říkali „místo“ nebo „místečko“ a občas i „pelíšek“. Dostal jsem také pár hraček a kluk mě brával ven, kde se mnou skotačil ve sněhu.

 Po několika dnech, takto strávených, všichni někam odešli. Není divu, že jsem byl smutný, nebyl jsem zvyklí být sám po takové době kdy si se mnou pořád někdo hrál. Byli pryč celé dopoledne a za tu dobu jsem stihl rozkousat pelíšek, nohu od židle a od stolu, rozcupovat polštář, počůrat křeslo a koberce, prostě jsem se nudil.

 První přišel táta kluka, když vešel do obýváku, kde byli škody největší, rozeřval se. Já ležel na posteli a sledoval ho jak běhá po bytě a zkoumá škody. V naprostém klidu jsem to sledoval až do chvíle kdy mě uviděl a vzal mě za kůži za krkem nosil mě ke všem místům, na kterých jsem zanechal nějakou stopu po své nudě. Cukal se mnou a já brečel a kňučel a vřískal, ale nepomohlo to. Když přišla domů máma kluka zaječela a volala toho kruťase. Ten jí něco vykládal a nakonec ukázal na mě. Poslední přišel kluk a šel hned do svého pokoje. Strnul v půlce cesty k psacímu stolu. Něco zakřičel a vrhl se ke mně, začal mě pohlavkovat a křičet na mě. Rodiče mu domlouvali ať toho nechá. Kluk nakonec přestal. Rodiče a kluk o něčem chvíli diskutovali a pak kruťas řekl: „ Dáme ho tedy ven. Nevidím jinou možnost, snad si ho někdo vezme.“ Při slovíčku „ven“ mi poskočilo srdce radostí. Když jsem chodíval s klukem, vždycky když vzal vodítko volal: „ Pojď jdeme ven.“ Zbytek toho co řekl ten chlap, mi nedocházel, ale slovíčko „ven“ jsem měl rád.

 Vzali mě do náručí a nesli mě ven, tam mě položili na mou rozkousanou deku a odešli, byl jsem po tom dni tak vyčerpaný, že jsem navzdory zimě, zápachu a mokru usnul.

 Když jsem se probudil, byl jsem promrzlý na kost a ležel jsem vedle popelnic. Ti lidé mě dali ven k popelnicím a nechali mě tu celou noc! Tak takhle jsem si nový domov nepředstavoval. Musel jsem se odsud dostat, ale kam půjdu? Kam půjde ani ne dvou měsíční štěně jako jsem já? Mám vůbec šanci přežít zimu?

 Musel jsem to zkusit, stále ještě zbývala otázka kam jít? Neznal jsem nic jiného než sídliště, na kterém kluk bydlel. Začal jsem také přemýšlet, jestli se takhle chovají všichni lidé. Paní co se o nás starala, když jsem byl ještě s maminkou a sourozenci, byla mnohem hodnější. A chudáčci bráškové a sestřičky, mají taky takové pánečky, jako jsem měl já? Doufal jsem, že ne. Přesto mi jich bylo líto, nezbavil jsem se pocitu, že všichni lidé se chovají stejně zle a krutě. Čím jsou větší, tím jsou horší.

Moje deka pro mě teď představovala jediný zdroj tepla, proto mě napadlo vzít si tu deku s sebou. Vzal jsem jí do tlamy a šel tam, kam mě tlapky nesly. Brzy jsem došel na kraj sídliště a dál jsem nevěděl kam. Na jedné straně byla silnice a na té druhé domky se zahrádkami. K silnici se mi opravdu nechtělo, vydal jsem se proto k zahrádkám. Prošel jsem kolem nich a za nimi se vynořil velký, temný a hustý les. Vydal jsem se přímo tam.

Les nebyl tak blízko jak se zdálo a navíc byl v kopci, musel jsem vyťapat ten kopec s kekou v tlamě a hladový. A jak si budu shánět potravu? Vždyť neumím ani lovit! Asi mi nezbývá nic jiného, než se to naučit. Šel jsem dál a když jsem dorazil až k lesu byl jsem úplně vyčerpaný. Proto jsem si vlezl pod jeden velký strom, kde bylo málo sněhu a lehl si na svou deku. Okamžitě jsem usnul.

Probudil jsem se až, když se stmívalo. Vzal jsem deku vyrazil do hlubší části lesa. V hlubokém lese už byla tma. I v té tmě jsem, ale dokázal rozeznat místo, které bylo ještě tmavší než všechna ostatní. Bylo to zvláštní a rozhodl jsem se, jít tu záhadu vyřešit. Když jsem došel blíže k onu tajemnému místu, ukázalo se, že je to jen jeskyně. A vtom mi to došlo, pokud jeskyně není někým obydlená, mohl bych v ní já přežít zimu! Deku jsem odložil u úsí jeskyně a opatrně jsem čenichal po jeskyni. Na žádný nedávný pach jsem nenarazil. Jeskyně tedy byla volná. Teď zbývá ještě najít nejteplejší místo a donést sem deku. Když jsem místo našel a odnesl si tam deku, lehl jsem si na ní a přemýšlel nad svým hladem.

Maminka mi vykládala, že většina zvířat se ukládá k zimnímu spánku. Prý si přes rok shromažďují zásoby a když začne zima vlezou si do nory a prospí celou zimu. Když se během zimi probudí, mívají hlad a vezmou si něco z těch svých zásob. A ptáky nechytím, umějí lítat a jsou rychlí. Rozhodl jsem se, že zítra se vydám na průzkum dále do lesa a pokud nenajdu nic tam, budu se muset poohlédnout po nějakém jídle u lidí. Ta druhá možnost se mi moc nezamlouvala, doufal jsem že les bude plný něčeho co se dá jíst a co dokážu chytit.

Druhý den jsem se probudil s východem slabého, zimního slunce. V noci mi nebyla skoro ani zima a byl jsem úplně suchý. Jeskyně se osvěčila jako dobrý úkryt. Byl jsem malé hravé a trošku i nemotorné štěně, tak se nedivte, že jsem zapadl do první závěje, na kterou jsem narazil. Šel jsem dál, měl jsem už hodně velký hlad. Padal jsem do závějí, ale nezastavil jsem se. Konečně jsem dorazil na malou mýtinku. Uprostřed toho paloučku stála taková velká věc, ze které vylézaly trsy sena. Byl to krmelec, „miska“, ze které se pasou srnky a jeleni.

Právě jsem očichával krmelec, když jsem uslyšel na paloučku kroky. Lidské kroky! Dostal jsem strach. Prohlédl jsem si nově příchozího. Měl zelenou čepici s ptačím pírkem, zelenou, teplou bundu, zelené kalhoty a černé boty až ke kolenům. Přes rameno měl na popruhu dlouhou tyč (později jsem se dozvěděl, že to byla flinta, kterou střílí zvěř). Když mě zahlédl u krmelce šel pomalu ke mně se slovy: „Pejsku, kde ses tu vzal? Takovej malej a touláš se sám po lese?“ Mluvil klidným hlasem, ale já jsem mu nevěřil ani slovo. Začal jsem před ním couvat, když viděl, že se bojím zastavil se. Byl jsem rád, že se mě nesnaží chytit. Chvíli ten člověk stál a sledoval mě. Pak vyndal cosi z kapsy, rozbalil to a podával mi to z ruky. Linula se ke mně vůně salámu. Měl jsem sto chutí po tom chlebu skočit a vytrhnou mu ho z ruky, ale udržel jsem se a dál zůstal na místě. Ani jsem si neuvědomil, že jsem přední packu posunul o kousek dopředu, jako bych se po chlebu natahoval. Myslivec z toho pochopil, že mám asi hlad, ale že se ho bojím. Dal tedy tu dobrotu na zem a začal se pomalu vzdalovat. Když byl dost daleko, zastavil se a sledoval co udělám. Už jsem se nedokázal ubránit, rozeběhl jsem se k té voňavé pochoutce a vychutnal si jí do posledního sousta. Celou dobu jsem ostražitě sledoval myslivce. Začal jsem přemýšlet o tom, že všichni lidé nejsou tak zkažení, jako moji předchozí páníčci. Ten muž vyndal z kapsy něco dalšího a položil to na zem. Pak šel opět dál. Já vyrazil pomalu a opatrně za ním. Když jsem došel k tomu, co tam předtím položil, očichal jsem to a zjistil jsem, že je to další kousek chlebu se salámem. Když jsem to snědl, podíval jsem se na myslivce, který stál o pěkný kus dál a pokládal na zem další chutné sousto. Věděl jsem, že mě chce někam zavést, ohlédl jsem se dozadu a snažil se zapamatovat cestu zpátky. Když jsem se podíval dopředu, myslivec už byl hodně daleko. Běžel jsem k dalšímu kousku a brzy jsem doběhl i k dalšímu. A pak, jsem to uviděl. Ten člověk mě nalákal a ke svému obydlí. Byla to taková dřevěná bouda. Viděl jsem ho u dveří té boudy. Nesl právě nějakou mysku, položil jí na zem a ukázal na ní. Nechápal jsem co se děje. Myslel jsem, že se bude snažit, mě nalákat dovnitř nebo chytit. Ne. On přinesl ven misku. Poodešel od ní a já se šel podívat co v ní je. Musel jsem být velmi opatrný, kdyby se na mě náhodou vrhnul, ale naštěsní nic neudělal, jen tam stál a pozoroval mě. V misce byl zbytek chlebu a salámu, nakrájený na kostičky. Ještě než jsem se do toho pustil, jsem se podíval na myslivce a ten jen řekl: „ Tak si vem, neboj se.“ a při těch slovech ukázal na misku. Dal jsem se tedy do jídla.

Když jsem dojedl, chystal se odejít zpět do své jeskyně. Byl jsem najedený a bylo mi dobře, přesto jsem věděl, že tohle bylo jen štěstí, jak se nasytím v příštích dnech? Člověk, jako by mi četl myšlenky, prohlásil: „Můžeš sem chodit, jak često budeš chtít. A budeš tu mít každý den něco k jídlu.“ Tohle byla první slova, kterým jsem porozuměl a dokázal jim přiřadit pravý význam. Opravdu, ne všichni lidé jsou špatní. Tenhle se mi začal docela zamlouvat i přes to jsem se nedokázal zvavit strachu z lidí.

Rozeběhl jsem se k jeskyni, ale ucítil jsem nové pachy. Byly dva. Jeden patřil nějakému psovi. To mohlo být dobré, ale ten druhý byl lidský. Lidí jsem měl za posledních pár dní dost. Co dělá ten člověk v mojí jeskyni?! Chvíli sem tam stál a koukal na vchod, čekal jsem kdo vyjde. Nemusel jsem čekat dlouho. Brzy vyšel kluk se psem. Kluk byl o pár let starší než ten pihovatý kluk. Bylo mu asi tak třináct let a jeho pes byl taky německý ovčák, byl o několik týdnů starší a byl přivázaný na vodítku.

Když mě kluk uviděl řekl: „ Hele, Bade, vidíš? To je taky ovčák, ale je o trošku menší než ty. A vypadá to, že je tu sám, chudinka.“ Popošel kousek blíž ke mně, ale já ustoupil. „ A bojí se lidí,“ dodal kluk. Dovolil svému Badovi, aby si mě šel očichat. Mě to nevadilo, psů jsem se nabál, navíc to byla stejná rasa. Kluk zřejmě pochopil, že se prát nebudeme a odepnul Badovi vodítko. Začali jsme po cobě skákat a hryzat se (jenom jako, ne do krve), válet se ve sněhu, prostě všecko co nás napadlo. Kluk nás celou dobu s úsměvem pozoroval. Byl asi rád, že si jeho pes se mnou tak krásně hraje. Když jsem už nemohl, svalil jsem se do sněhu a nechal se ohryzávat Badem.

To však netrvalo dlouho. Kluk Bada po chvilce zavolal a ukázal ke kmeni stromu a dal povel: „Zůstaň!“ Bad si bez odmlouvání lehl na určené místo a kluk se pomalu blížil ke mně. Nevěděl jsem co má v úmyslu, ale neměl jsem sílu se zvednout nebo bránit. Byl jsem překvapený, když mě něžně vzal do náruče a odnesl do jeskyně. Položil mě na mou deku a klekl si ke mně. Hladil mě a drbal za ušima. Bylo to hrozně příjemné. Drbal mě i pod krkem a na břiše, při tom mi říkal spoustu věcí, ze kterých jsem pochopil jen málo. Pochopil jsem tohle: Jmenuje se Lukáš, je mu opravdu 13 a bydlí v jedné z těch zahrad, kolem kterých jsem včera šel. Chvíli tu se mnou ještě byl a pak odešel se slovy: „Zítra sem zase přídem, tak ahoj!“

Měl jsem nové přátele. Myslivce jsem trochu bál, ale ten kluk byl v pohodě. I ten jeho pes byl hodný. Byl jsem rád, že zase přídou.

Druhý den, když jsem se vrátil od myslivce, už tam čekali. Tentokrát měl kluk dvě vodítka, jedním byl Bad připnutý a to kruhé měl Lukáš pověšené kolem krku. Přinesl s sebou také nějaký obojek. Začalo mi to docházet. Chtěl mě přívázat jako chudáka Bada! Tak to ne! Lukáš odložil vodítko i obojek na suchou zem do jeskyně a Badovi odepl jeho vodítko a dal mu opět povel „zůstaň“. Bad opět poslechl. Teď šel Lukáš ke mně, měl nataženou ruka a chysta se mě pohladit. Nechal jsem se, bylo to příjemné jako včera. Pak řekl: „ Počkej já ti dám obojek,“ když se mi chystal dát ten obojek, ucukl jsem, „ Neboj se, neublíží ti to. Budeš fešák.“ No dobře, obojek ještě snesu.

Teď vzal Lukáš do ruky vodítko. Šel s ním ke mně a chtěl mi ho připnout, ale já ucukl. Lukáš se zarazil a pak řekl: „ Pojď, chci tě vzít na procházku, ukázat našim, třeba bysme si tě mohli nechat a mohl bych být u nás. Neříkej, že by se ti to nelíbilo.“ Chtěl mě vzít k nim, já to věděl, dobře, půjdu k nim, ale na vodítku určitě ne. Pokusil se mi ho připnout znovu, opět se mu to nepovedlo. Překvapeně řekl: „ Takže ty nechceš jít na vodítku? Dobře, tak půjdeš vedle mě, ale přes silnici tě ponesu, ano?“ Tak jo, hlavně když to bude jenom přes silnici.

Vodítko si dal opět kolem krku, Badovi připnul to jeho a já šel kousek za nimi. Když jsme dorazili k silnici, počkali na mě a Lukáš mě vzal do náruče, na druhé straně mě zase pustil na zem a já šel za nimi. Po chvíli oba zastavili před nějakou brankou, aha, tak tady Lukáš s Badem bydlí. Lukáš mi oznámil: „ Teď si to vodítko prosím nech zapnout, mámě by se nelíbilo, kdybych si přivedl cizího psa bez vodítka. Neboj se, nic ti neudělá, když si tě nebudu moci nechat tak tě odvedu zpátky k té jeskyni a budu tam za tebou dál chodit.“ začal jsem zorumět lidské řeči, většinu z toho jsem pochopil, ale musel jsem si rozmyslet, jestli chci aby si mě Lukáš nechal nebo ne. Co když udělám něco, co se jemu a jeho rodičům nebude líbit a oni mě pak zase vyhodí ven na mráz k popelnicím? Ale třeba jsou jiní než moji původní majitelé. Tak dobře zkusím to.

Nechal jsem si nasadit vodítko a všichni tři jsme vešli dovnitř. Za plotem byla velká čtvercová zahrada, pokrytá sněhem. Uprostřed té krásy stál dvoupatroví rodinný dům s velkými okny. Vedle domu stála garáž. Všichni jsme zamířili k domovním dveřím, Lukáš se na mě otočil a pobídl mě: „ Teď půjdeme dovnitř, neměj strach, nic ti tu nehrozí.“ Když otevřel dveře, vešel nejdříve Lukáš, pak Bady a nakonec i já. Dveře se za mnou s tichým bouchnutím zavřely. Lukáš si sundal bundu a zul boty a Badovi odepnul vodítko. Upřel jsem na něj vyčítavý pohled znamenající „ A mě to vodítko nesundáš?“ Lukáš to pochopil a zašeptal: „ Ještě počkej, teď tě představím mámě. Pokud bude souhlasit, máme vyhráno.“

Bady mezitím už někam odběhl a já s Lukášem jsme šli dál do domu. Vešli jsme do nejbližší místnosti. Byla to kuchyň, poznal jsem to podle těch dobrých vůní. U kuchyňské linky stála nějaká žena, byla k nám otočená zády.

„Ahoj mami,“ pozdravil ji Lukáš, „Chtěl bych ti někoho představit.“

„Ano? A koho?“ zeptala se pištivým hlasem Lukášova máma.

„Ještě jsem mu nedal jméno, ale napadlo mě...“

„Ježiši ten nádhernej, kolik mu je? Dva měsíce? A kdes ho našel?“ rozplývala se nademnou Lukášova maminka.

„Potkal jsem ho už včera nahoře v lese, když jsem byl na procházce s Badem, objevil se tam, když jsme vycházeli z té jeskyně. Nikdo tam u něj nebyl. Ani dneska.“

„Víš určitě, že ničí není?“ když Lukáš souhlasně přikývl, maminka a pokračovala, „Tak si ho necháme, v lese by zmrzl. Budeme se o něj starat jako o Bada.“

„Mami ty si super!“ zvolal nadšeně Lukáš.

„Ale budeme ho muset vykoupat a koupit mu pelíšek. A odepni mu už to vodítko, podívej se, jak je vyplašený.“

„ Dobře mami, půjdu ho umýt a dám mu zatím nějakou deku.“

Sundal mi vodítko, umyl mě v teplé vodě, usušil a uložil na deku. Pak si sedl ke mně a řekl mi: „ Tak vidíš, a ani to nebolelo. Teď ti musím ještě vymyslit jméno. Co třeba Astor?“ Astor se mi líbilo, radostně jsem štěkl. „Takže Astor? Tak jo Astore. Občas budeš zůstávat sám doma, ale neboj se, my se brzy vrátme a Bad tu bude s tebou. Můžete si spolu hrát, ale snažte se toho moc nezničit,“ když uviděl můj strachu plný výraz, dodal, „ ale neboj se, když něco rozbijete, nedáme vás hned do útulku.“ To se mi ulevilo.

Ze mě a Bada se stali nejlepší přátelé a kluk s námi každý den chodil, k jeskyni, jako by to bylo nějaké posvátné místo. A pro mě bylo, právě tady totiž začala moje cesta ke štěstí. A tohle je konec mého příběhu.

---