Okem letců

Dovolil jsem si ukrást slova přímo z oblaků

Kolik bolestí tě stojí nový den,

Matko země?

Jsme vůbec hodni zmrtvýchvstání?

Dávají bolesti lidských matek

kapičku představy o tvé nechuti

nabídnout denní šanci zlým i dobrým?

Naši ohleduplnost dávno nečekáš...

 

Tvůj zkřivený obzor krvácí, aby vždy

zrodil další slunce

modročerná opona vlídně shlíží

němá svědkyně pronikajících paprsků

stříbřitý vodopád střemhlav stéká

prohřát démonicky chladnou tmu

rozezpívat srdce všech bytostí.

 

Co čte, básník, v krvácejícím nebi?

Proč hledí mraků dolů na vřídkatou zem

a hledá souvislosti v pramíncích cest?

K čemu jeho úsilí opájet se fantazií

pro shluky světel a rozmanitost tvarů

nač chaosu věnovat jména a vnímat

jeho znamení?

 

Protože v noci jsi, Země, doutnající lávou

jež prosvítá žárovkami z tvého nitra

neuhasitelná touha, kterou hoříš

abys dala život lidem.

Nad ránem zapálíš svým ohněm obzor,

abychom nezašli mrazem

ač v našich vztazích dlouho praští.

  

Jak marná snaha poetiků patetiků

když zemi nemohou pomoci

otočit jediným

kilogramem její tíhy.

---