Noční pláč

Mokrá dlažba tmou se leskne,
z oblak padá bílý sníh.
V dáli zřím tvé oči teskné,
už v nich není vidět smích.

Míjíš samé cizí tváře,
sálá z nich jen lhostejnost.
Schází v nich úsměvu záře,
vzhled jim kroutí smutek, zlost.

Houštím vloček kráčíš v městě,
samotou až zabolí.
Přemýšlíš o dlouhé cestě,
z níž už nohy nebolí.

Po řasách ti stéká krůpěj,
roztřesená máš víčka.
Pomalu již ztrácíš náděj,
že nezhasne tvá svíčka.

Cítíš prázdno v duši svojí,
v duši dřív tak zasněné.
Dnes je jak po lítém boji,
svá křídla má zlomené.


Býval v tobě velký snílek,
blázen plný idejí.
S vírou že pro svět najde lék,
Jenž mu vrátí naději.

Dnes tu bloudíš temnou nocí,
chytáš vločky do dlaní.
Marně rveš se se zlou mocí,
nikdo tě neochrání.

Ve tmě řeka teskně hučí,
v uších zní jak lidský pláč.
Srdíčko ti hlady kručí,
nechce už být pouhý hráč.

Chce být láskou naplněno,
chce mít novou naději.
Však bytost, jíž chystá věno,
v jeho bráně nestojí.

Proto samotou teď bloudíš,
proto v nitru prázdno máš.
Proto den za dnem se soužíš,
proto dnes tu umíráš!